Avengers: Infinity War

Nejsem marvelovský hater, čehož dokladem je to, že jsem všechny předchozí marvelovky hodnotil nadprůměrně až výborně, většinu z nich s výjimkou úplně první (IH) a pár posledních (T: R, BP) jsem zhlédl více než jednou, příspěvky bří Russovců jsem považoval za jedny z nejlepších v MCU. O to nemilejší bylo mé zjištění, že A: IW je pro mě ne pouze jednou z nejhorších marvelovek, ale že není ani dobrým - ničím opravdu výlučným, aspoň něčím opravdu ozvláštňujícím - filmem. Nehodlám nesoudržnost a nezvládnutost vyprávění omlouvat velkým počtem protagonistů, protože vznikly hollywoodské filmy s nemalým počtem postav, které jsou koherentní a které mají vzájemně se dynamizující linie (WHITE HOUSE DOWN, DEN NEZÁVISLOSTI: NOVÝ ÚTOK); dokonce vznikly tituly natolik ambiciózní, že skoro s každým bodem obratu přidají nového superhrdinu (X-MEN: APOKALYPSA). A: IW místo toho v úvodním aktu volí divácky zcela ubíjející - protože bez jakékoliv variace opakovaný, a tudíž předvídatelný - vzorec jednoho izolovaného bloku, po kterém následuje další, který se spojí s tím předchozím pro střetnutí oddělených superhrdinů. V závěrečném zdvojeném klimaxu se zase prostříhává mezi dvěma oddělenými liniemi a s oddalovanou třetí se pracuje jako Deus Ex Machina, což jednak vede k tříštění pozornosti, jednak to je znovu manýra (srov. s důmyslnou SWVIII, která zmnožuje jednotlivé linie a pohrává si s diváckým očekáváním). Oceňuji organizování vyprávění kolem antagonisty, nespatřuji v tom ovšem nic pozoruhodného, protože na podobném principu fungovaly jiné počiny blahé (TINTINOVA DOBRODRUŽSTVÍ) i ne až tak blahé (TERMINÁTOR) paměti. Stejně tak selhávání v dosahování cílů je s ohledem na hollywoodskou sériovou kinematografii (STAR WARS, MATRIX, PÁN PRSTENŮ, HOBIT) normou, spoléháním se na osvědčené tradice. Nepomáhá tomu ani strategie stylu, protože delší záběry orientující pozornost za pomocí zvuku v prostoru jsou až nadužívané. Nepřichází se s ničím tak nápaditým, jako je sebevědomá nápodoba stylu politických thrillerů napříč dějinami kinematografie (CA: WS) či významotvorná práce s několika plány akce najednou (CA: CW); film nemá vlastní "ksicht" (a nekombinuje ani postupy z předchozích marvelovek, jako tak činil Whedon v AI, či se neinspiruje podobou komiksových políček jako AII). Podobné pozbytí ambicí spatřuji i na významové rovině, protože se zcela rezignovalo na referování ke skutečnému světu (nežádám nolanovky, stačilo by AI a AII či CA: WS nebo BP). Ono téma střetu etiky a morálky v případě obětí, které jako jediné sjednocuje ty dvě a půl hodiny, je zase natolik doslovné a několikrát zopakované, že ho neshledávám podnětným. Vlastně mi to celé bylo jedno, což krom výše zmíněného bylo dáno i tím, že nelze se snažit o vtahující vyprávění ždímající emoce, přitom publikum distancovat odkazováním se k předchozím dobrodružstvím a zlehčováním situací. Selhání je už v tom, že se pracuje se žánrovými typy jako s psychologicky definovanými jedinci, což někdy trochu funguje (díky vývoji Iron Man), někdy vůbec (posádka Strážců a Thor) - a hlavně jsou tyto typy záminkou k dlouhému fan-servicu, kde jde o jejich střetávání a následné one-linery a cheesy proslovy, za nimiž není kreativita, ale focus groupy. A: IW je produkt, a co hůř, ničím pozoruhodný, přestože je tak z nějakého důvodu - nejspíš díky dostání fanouškovským požadavkům - přijímán. (29.04.2018) (méně) (více)