Avengers: Endgame

Desítky postav, stopáž přes tři hodiny, hrátky s časem, loučení s jednou érou a ustavování pozic pro tu následující. Avengers: Endgame je natolik ambiciózním a rozsáhlým blockbusterem, jaký svět nepamatuje. A s tím souvisí i fakt, že snímek je v součtu úplně jiný než Infinity War, pracuje s vícero žánrovými schématy a s vícero vypravěčskými hledisky a obsahuje spoustu momentů a zvratů, které budou pro většinu diváků hrozně překvapivé. A kupodivu to není snad nikdy ke škodě věci. Zřejmě nejpřekvapivější pro mě bylo, že příběh tentokrát umí vkusně zpomalit, spolehnout se ve vypjatých chvílích na výrazy herců a zůstat s nimi i v situacích, před kterými by předchozí snímky rychle střihly na jinou dějovou linii. Nevzniká tím však dojem roztahanosti, nýbrž se posilují osobní příběhy jednotlivých hrdinů, jež Thanosovo lusknutí hluboce poznamenalo, a buduje se obrovsky silné zázemí pro finální nevyhnutelný střet. Film tedy hodně jede na vlně nostalgie a zapojením time-travel zápletky v průběhu vydatně utužuje vlastní propojení s filmy minulými, kdy se dočkáme několika unikátních konfrontací, jež každého fandu zahřejí u srdíčka. Zároveň se však od ostatních děl svou výstavbou výrazně odlišuje a trumfuje v tom, co MCU už dlouhodobě úspěšně provádí - v oscilaci mezi různými žánry a vypravěčskými postupy. Zatímco doposud se takový mix rozprostíral výhradně vně, nikoli uvnitř jednotlivých snímků (druhý Kapitán Amerikaje špionážní thriller, třetí Thor barevná komedie, Captain Marvel buddy movie), nyní se žánry mění za pochodu a rozumně podporují aktuální dění. Prvních 15 minut v podstatě jen svádí aktéry dohromady a navazují přesně tam, kde Infinity Warskončilo, načež přichází nečekaný twist a vyprávění se stabilizuje na dramatu o skupině duševně zcela normálních lidí (i když u někoho ta normálnost dost hapruje), kteří se vyrovnávají se svým selháním a následně křísí naději na možný zvrat. Následuje takřka čirý heist movie, v němž se hrdinové vzájemně špičkují a provádějí náročnou loupež, v níž má každý své úkoly a syžet mezi postavami střihá více dynamicky. A jelikož nechci nic prozrazovat, přeskočím rovnou k charakteru finále, které inklinuje k jednoduše nejprďáčtější blockbusterové řezničině, jakou si můžete představit. Jo, závěrečná bitva je vizuální i emocionální nálož, která parádně završuje dosavadní pohyby aktérů po rozsáhlé dějové šachovnici a dává divácké extázi mat, před nímž se nejde ubránit. ___ A přestože se občas vtipkuje až moc a snad i lehce nevkusně a najdou se dvě tři scény, u nichž si řekneme "pojďme už dál", všechno to dohromady funguje bravurně, nejdůležitější postavy působivě završují svůj dlouhotrvající vývoj a, ačkoli divák v závěru roní slzy nad koncem milované éry, film s přesahující dějovou strukturou ho současně nenásilně donutí, aby se třásl nedočkavostí na počátek éry nové. Epilog snímku je dost protahovaný, ale po hodně dlouhé době jsem si přál, aby nějaká popkornovka po závěrečném rozřešení neskončila a nabídla mi ještě více kolem budoucích osudů postav. Tohle ale už není obyčejná popkornovka, nýbrž plně respektovaná forma filmařského umění, které dokáže pobavit, dojmout i vyvolat husinu po celém těle, které umí spojit desítky postav a přesahujících světů v precizně organizovaném vypravěčském rytmu a které umí být nepředvídatelné a originální. 90% (26.04.2019) (méně) (více)