Lola

Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~ (23.10.2015)

Těžko říct, zda bych tady dokázal být bez případné znalosti Modrého anděla (1930) mnohem více spokojen či nadšen. Ten prastarý černobílý německý snímek z počátků zvukového filmu mě před časem uchvátil a mnou aktuálně viděný Fassbinderův počin, jakkoliv osobitý a se společenským poselstvím, už asi navždy zůstane jen variací na onen starší slavný film, resp. jeho původní předlohu. A bohužel v mých očí Lola nad Modrým andělem výrazně prohrává. Barbara Sukowa rozhodně nepodává špatný výkon, minimálně v rámci Fassbinderova pojetí oné postavy ne, ale prosím vás, kam se hrabe na svůdnou divu úrovně Marlene Dietrich? Hlavním tahounem se tentokrát překvapivě stal představitel hlavní mužské role Armin Mueller-Stahl, jehož mravní zkáze propadající hořlivec Von Bohm vdechuje snímku silné charisma i podmanivý ironický nadhled. Vůbec onen nekompromisně satirický obraz německého hospodárského rozkvětu 50. let hodnotím v Lole jako přínos, mnohem rozporuplněji vnímám na první pohled možná špičkovou výtvarní stylizaci. Musím říct, že všechny ty růžové, červené, modré či zelené filtry mě v některých scénách svým ostrým jasem spíše iritovaly, měl jsem pocit, že mnohokrát spíše odvádějí pozornost od podstaty scény. Když se ve scénách z kanceláře odrážely jakési modré skvrny z osvětlení i na obličejích herců, začala mi ze strany Fassbindera tahle barevná stylizace připadat totálně přehnaná. Mj. kvůli těmto rušivým výtvarním efektům nedokážu vyjít s hodnocením výš, než nad silné 3 hvězdičky. [65%] (31.08.2021)

I keď je Lola súčasťou trilógie, najviac mi pripomenula Lili Marlen. To svedčí o Fassbinderovom zámere zobrazovať cca totožné situácie, v ktorých sa ľudia nachádzajú, v ľubovoľnom režime. Takto môžeme chápať aj hlavný inšpiračný zdroj, Modrého anjela. Ak sa chce mať žena dobre, musí sa mužskému, rovná sa supiemu svetu prispôsobiť. Ak sa nechce prispôsobiť idealista spoločenským normám, musí sa. Kedykoľvek a kdekoľvek, nielen v Nemecku. Svojim spôsobom mi tento film najviac z tých, ktoré som od Fassbindera videl, pripomenul Sirkovu tvorbu. Ale iba svojim spôsobom. Napríklad prepracovanou a preexponovanou farebnosťou a zdanlivou naivitou. Rovnako sa však aj uňho pod vonkajšou pokrievkou, ako aj pod pokrievkou všetkých naleštených hrdinov filmu, nachádza krutá pravda. (14.04.2016)

Postavy, ako sú : v prvom rade taká pobehlica Lola, či extrémne zištný chuligán Schuckert, alebo trebárs dobrácky, ale naivný Von Bohm, sa vám isto vryjú do pamäti, ako aj mne, no to je asi tak nateraz všetko, čo by som mohol k druhému dielu „trilógie” , čo povedať, pretože ma zaujala maximálne myšlienka korupcie, machinácie a moci v stavebnej firme, kde za všetkým stojí atraktívna žena, ktorá si robí zo všetkého taký holubník. A herecky výkon bravúrnej Barbary Sukuwej hovorí úplne v jej prospech, ako ľahučky zvláda svoju postavu, ktorá je strašne vypočítavá, pokrytecká, že i v záverečnom skonštatovaní v jednej z scén, zisťujem, aká je to m-a-s-k-a ! Stavebný referent Von Bohm sa na chvíľu rozhodol „vzoprieť sa obrom” , ale ako to už dopadlo, veľmi dobre viem, že systém ho položil na lopatky, a o tom tento celkom zaujímavý snímok Rainera Wernera Fassbindera pomocou obrazu rozpráva, len škoda, že to nebolo tak intenzívne, ako v M-árii B-raunovej, keď snímal Ballhaus... PS: V podstate oveľa menšiu roličku si tu zahral Ivan Desny, ktorý mal predtým v podstate oveľa väčšiu rolu v M.B. (25.09.2018)

Fassbinder videl hlbšie do štruktúr spoločenských vzťahov, než drvivá väčšina režisérov podobného razenia. Jeho filmy sú preto dodnes aktuálne a živé. Primárne na nich totiž nikdy nezáležalo na dobovom kontexte, ale na prenikavej analýze ľudského konania a myslenia na základe konkrétneho príbehu. A to sa s časom nemení. Lola je príbehom zopár ľudí žijúcich v meste v štádiu výstavby. Meste, v ktorom je každý - hádam s výnimkou malého dievčatka a jej babky - skazený mamonom, oportunizmom a pomýlenými ambíciami v kombinácii s pokorením sa veľkohubej výstavbe slov či budov. Jedinou funkčnou štruktúrou je bordel. Plní zároveň funkciu inštitúcie a zástupného symbolu vecí i ľudí - k životu nevyhnutných, ktorých si je možné kedykoľvek kúpiť a akokoľvek ohnúť - podobne ako výstavnú štetku. Spoločenské postavenie je odvodené výlučne od hodnoty majetku, nemá nič spoločné so vzdelaním, intelektom. Cena za služby sa určuje okrem peňažnej hodnoty aj intenzitou princípov a hĺbkou preciťovania lásky. Morálne vzopretie v mene dodržiavania práva a poriadku nastáva len v prípade osobného sebaponíženia. Boj za pravdu vytryskne len ako spontánny výraz pomsty, kedy sa z konformistu na základe urazenej ješitnosti na chvíľu stáva radikál. Revolučné anarchistické výzvy a Bakuninove tézy končia v zmätočnom prebiehaní medzi korením sa moci, pchaním sa jej hlboko do zadku (v tomto boli a sú intelektuáli vždy mimoriadne silní) a zmäteným rečnením o potrebe odstránenia starých poriadkov, či upieraniu sa k akýmsi novým nádejam (o ktorých ale tým mocným zároveň čosi treba vyšpicľovať aby „revolucionisti“ boli krytí – mimochodom udávanie je ďalšia silná zbraň kultúrnej inteligencie). Šťastie ako ponížené poddanie sa chrapúnstvu, zaštítenému majetkom. Revolučné skupinky končia ako smiešne maškary s transparentmi na ulici, pričom ich funkcia je asi ako funkcia zábavných sošiek – pobaviť a na čas vzbudiť emócie. Žiadny reálny dosah na zmenu čohokoľvek. Len ďalšie jalové demonštrácie, ďalšie zbytočné petície, ďalšie nanič zbierky. Strnulo postávajúce, nič nezmôžuce figuríny odporu. A umenie, tanec, hudba, spev? Slúži prevažne len ako výraz extatického pobavenia vládnucich a ich pricmrndávačov. (07.06.2012)