Manéže

"Jsi zamilovaná?" "Jak to poznám?" "Jsi s mužem a nemyslíš na prachy." Retrospektivně vyprávěné příběhy mají tu nevýhodu, že člověk ví, kam vše bude (minimálně do jistého bodu) směřovat. V případě tohoto dramatu o dvou zlatokopkách (atraktivní Doře a její matce), kterak napálily jednoho důvěřivého postaršího chlápka, jsem si od začátku říkal, kdo je vlastně větší blázen. Zda dotyčný muž, "zamilovaný jako student", nebo matka dotyčné Dory, když se rozhodla do všech podrobností vylíčit to jejich nechutně vypočítavé chování a přiznat se ke všemu tomu ohavnému cynismu. Ač byly všechny ty retrospektivy velmi zajímavě natočené, musím říct, že mi nepřišlo moc věrohodné, že minimálně ona matka neměla trošku toho zdravého rozumu, aby si nechala "pootevřená vrátka" pro případ, že by to její dcera nakonec přeci jen přežila. Samotný závěr tak vlastně pro mě nebyl vůbec překvapivý, protože poté, co se onen muž (určitý výborný Bernard Blier) dozvěděl, jakého "hada si to hřál po celou dobu na prsou," nemohl nakonec zareagovat jinak. Zpracování onoho příběhu "starého jako lidstvo samo" tak určitě oceňuji, ale jinak za mě jen slabý průměr. (08.08.2024)

Krásně vypracovaný pohled na zlatokopky, které umí z chlapa vysosat prachy a odkopnout. Také bych to chtěla umět. Samozřejmě je mimochodem ukázané, že ať je ženská sebevětší zlatokopka, vždycky se zabouchne do kreténa. Film navíc skvěle zachycuje pohled ošáleného muže a poté pohled reálný. A konec je nejlepší, správně!!! (01.08.2011)

Od první scény z nemocnice je cítit silný houstnoucí neklid, který dává znát, že retrospektivně vyprávěné psychologické drama, odehrávající se často v netypického prostředí jezdecké školy a koňských stájí, bude mít zřejmě hodně trpké vyvrcholení... přestože si zdrcený Robert u lůžka své ženy Dory na pokraji smrti namlouvá cosi o šťastném manželství. Herci vytěžují ze svých postav maximum: famózní Bernard Blier s řadou vnitřních monologů a všeříkajícími pohledy obličejem a neméně výborná Simone Signoret v proměnlivých náladách v postavě mladice s bezohledně pragmatickým jednáním. S režisérem Yvesem Allégretem se setkávám vůbec poprvé, o to víc mě nečekaně překvapilo, nakolik černobílé drama z roku 1950 může jít ve vypjatých scénách (obzvlášť v sledu závěrečných scén) psychicky až doslova na dřeň. Stejně tak mě v první třetině a závěru přímo nadchl filmařský způsob vyprávění se skládáním obrazu psychologie postavy Roberta skrze spoustu prolínaných retrospektivních výjevů a svižně se střídajících krátkých útržků s nezvyklým kruhovým rámováním záběrů. Přes značně chladné, po stránce skutečných citů vyprahlé vztahy mezi postavami plné vzájemného kalkulování na mě Manéže dostatečně zapůsobily. [85%] (24.07.2024)

Naivní zamilovaný blbec, pijavická zlatokopka a panička, která je ještě horší tchýní, než tou z kameňáků a anekdot. Tohle jsou hlavní tři postavy, jedna nesympatičtější než druhá a s nimi budete trávit celou hodinu a půl, kdy se budete dozvídat, proč se všichni tři sešli v nemocnici, kde si dvě z nich vypráví, jak věci skutečně byly. Největší škoda je, že to dost klouže po povrchu a není to psychologický film, protože s propracovanějšími charaktery postav by mnohem víc vynikl. Takhle je to jen taková historka, kde vás bude štvát, že si Robert vůbec nic neuvědomuje a ty dvě zlatokopky si s ním vytírají zadek. Jelikož víme, kam to dospěje, je celá retrospektiva o to míň atraktivní, jelikož se v ní nedá doufat, že by komukoli něco došlo a změnil svůj postoj. V závěru sice přijde krásně škodolibá, ale spravedlivá katarze, která funguje skvěle, ale cesta k ní je dlouhá, nepřekvapivá a statická. Řemeslně sem tam zajímavá, zvlášť střihová skladba ke konci nebo práce s voiceovery/vnitřním hlasem, ačkoli na začátku je víc prolínaček než střihů v Bayových filmech, takže jsem měl co dělat, abych se přes něj vůbec dostal. On je to sice hezký efekt, ale všeho je moc, takže to pak na mě působilo dost přehnaně. Bohužel je to ale hlavně film, který kdyby neměl tak uspokojující finále, tak bych ho dokoukal jen obtížně, jelikož filmy, kde každou postavu nesnáším a nemůžu jejich jednání hlouběji chápat, opravdu nemám rád a vždycky mě spíš rozzuří, než abych z nich měl cokoli jiného. A z toho důvodu u mě Manéže úspěch rozhodně neslaví. Slabé 3* (18.08.2024)

„Aká matka, taká Katka, a k tomu vskutku i jeden pomerne dosť naivný a uplakaný blbec, ktorý následne nazeral na svet prostredníctvom ružových okuliarov, extra naviac!” • V tomto prípade teda určite ani toto ["hnilé"] jablko príliš ďaleko od stromu nepadlo, keďže mater s dcérenkou boli navlas rovnakými strigami, čiže tým pádom si mohli kľudne medzi sebou iba akosi navzájom pogratulovať v tom zmysle, aké mimoriadne odpudivé a vypočítavé zmije sa z nich napokon vykľuli, najmä predstaviteľka Dory v podaní navonok síce očarujúcej, ale vo vnútri obzvlášť skazenej Simony Signoretovej v jednej zo svojich naprosto ikonických úloh, na ktorú sa v žiadnom prípade vôbec nezabúda, i keď aj k jej stvárneniu by som mal niekoľko určitých výhrad, predovšetkým, že mala neustále nastavený len jediný výraz tváre, z ktorej sa dalo toho veľa vyčítať, a to v priamej spojitosti na umelú afektovanosť zo strany Jane Markenovej, ktorá stvárňovala jej osedlanú mať so zmyslom pre dokonalú manipuláciu svojej dcéry, pričom by som asi podotkol i to, že sa v podstate manipulovali vzájomne, uprostred ktorých stál či miestami aj sedel, akýsi jazdecký inštruktor, čo prišiel so slzami v očiach do špitála, kde mu postupne jeho podarená svokra čoraz viac a viac, začala otvárať zalepené oči, ktoré potom tak extrémne doširoka vypliešťal, že by mu azda už išli pomaličky i z očných jamiek vypadnúť, tak sa čudoval nasledujúcim súvislostiam, až im takmer nemohol ani uveriť, čo sa to vlastne všetko v Dore skrývalo...? • Roztržitá štruktúra daného, melodramatického titulu, mi rozhodne trocha prekážala, pretože ponúkala neúrekom jednotlivých úlomkov, z ktorých som si mal akože poskladať hotový t-v-a-r, a viacej už ani nepapuľovať, no nie úplne vždy to bolo i možné, podotýkam → povedzme, ak by trebárs Robert [Bernard Blier] po úvodnom príchode do prostredia „bielych plášťov,” nepoužíval zbytočne veľké množstvo útržkovitých spomienok na predchádzajúce, zahmlené udalosti, ale by sa na túto "krízu" v manželskom zväzku/vzťahu, vzápätí nazeralo celkovo bez servítky ← v neprerušovanej línii niekdajších situácií, kedy by nenaskakovali samé flashbackové vsuvky, ktoré predsa predstavovali rušivé elementy, tak pevne verím tomu, že práve vtedy by malo toto dielo oveľa pevnejšiu kostru, bez akéhosi dodatočného smútku nad nevyužitým potenciálom, ktorý sa tu podľa mňa v skutočnosti skrýval, no francúzsky autor v podobe - Yvesa Allégreta, to zrejme nedokázal plne zúžitkovať; chcelo by to postaviť celkom nové základy scenára, a stavať na inom type pôdorysu. (03.08.2024)