Bratranci

Pařížská zlatá mládež nastupující šesté dekády je téma, které jde vždy trochu mimo mě. Nedokážu se s postavami ztotožnit, připadají mi povýšenecké a vyprázdněné, jejich hodnoty jsou mi zcela cizí. Proto problémy a dilemata, které postavy těchto filmů řeší na mě nemají kýžený dopad, jsou to pro mě pseudoproblémy. U Bratranců jsem vnímal tento můj subjektivní přístup dosti palčivě, nenašel jsem ve filmu žádný hlubší smysl než jednoduché zacílení k dosažení paradoxní situace, která je vyřešena z hlediska postav dosti neuspokojivě. Základní ideu díla se mi pochytit nepodařilo a asi skutečně nebylo účelem na ni nezávazné dění vystavět. Spíše zajímavý náhled do rodící se "kultury", na svou dobu bezesporu svěží a vzrušující, pod tím vším však prázdnota (že by průnik existenciální nálady?). (15.08.2011)

Ich otcovia boli bratia, a tak Paul Thomas s Charlesom sú teda bratanci. Zatiaľ čo ten prvý vedie bohémsky spôsob existencie v Paríži, tak ten druhý, zdá sa, že je úplne iný, t. j. učenlivý typ, ktorý to chce v živote kamsi dotiahnuť ? Z vidieku prichádza do francúzskej metropoly, kde to poriadne žije, k bratancovi, čo obľubuje poriadne výstredné dianie okolo seba, s množstvom večierkov buržoáznej spoločnosti, nočné hýrenie, aké nenachádza obdoby, ale i napriek tomu sa celkom dobre adaptuje do nového prostredia, kde si dokonca ešte nájde i priateľku Florence. A dá sa povedať, že ak nechce byť „čiernou ovcou” , prispôsobuje sa náročným požiadavkám Paula Thomasa, ktorý je maximálne nevyspytateľný, nikdy neviete, čo sa mu v hlave odohráva, čo ho zrovna napadne, čo urobí pred hosťami ? Blíži sa záverečná skúška z univerzity (pre oboch), a tak našťastie včas zatiahne ručnú brzdu, čiže sa Charles začne riadne „bifliť” , aby nedajbože nevyhorel v deň D, čo by jeho mamu asi totálne položilo na lopatky, ale vidno, že Paul to má akosi celé na háku, neučí sa, skôr ho zaujíma, že byť zaujímavým u kamarátov je oveľa zaujímavejšie, ako sa na prvý pohľad môže zdať... ? Obávaný dátum už visí nekompromisne na vlásku, pretože Paula to čaká ešte o deň skôr, čo je pre Charlesa dostatočná motivácia-jednoznačne uspieť ? _ Chabrol je podľa mňa asi najlepší zo „spratkov” , a la francúzska nová vlna, keď Jean-Claude Brialy s Gérardom Blainom si tentokrát dokonca vymenili party, pretože predtým (Krásny Serge) to bolo úplne naopak, Jean-Claude bol za dobrého, ale teraz je tak hrozne nesympatický, čo len podtrhuje, že je mimoriadny herec, a to isté platí aj o jeho kolegovi Géradovi Blainovi. S blížiacim sa koncom, t. j. so samotným finále ma režisér a scenárista v jednej osobe opäť priklincoval do sedačky ! (17.12.2019)

Můj první Claude Chabrol a popravdě říkám nic moc. Filmoví teoretici si ale můžou pošmáknout. Je to film přímo pro ně, kdy se můžou nechat unášet na francouzské nové vlně. Najdou si rozkol mezi zhýralostí a odpovědností, mezi venkovem a městem, mezi láskou a sexem, mezi povinností a užíváním si života… a pak o tom můžou sáhodlouze diskutovat. Sám jsem viděl bandu převážně protivných charakterů, kteří měli pseudointelektuální kecy, stále něco předstírali, nebyli upřímní a pořádali večírky, kterým se za nás říkalo chlastačky. Motiv, průběh a výsledek byl často stejný. :-) Ale abych jen nekafral. Nudné pasáže se střídaly s těmi zajímavějšími. Popíchnutí do Francouzů recitováním německé poezie při hudbě Wágnera byla jedna z nich. Také se občas objevila zajímavá myšlenka, kdy se objevil záchvat upřímnosti a postavy si dokázaly narovinu něco vyříkat. Závěr byl z filmařského hlediska taky fajn. Nad Chabrolem hůl rozhodně nezlomím, ale dnes to bylo jen za slabší tři hvězdy. (09.02.2023)

Latentní obdiv k fašismu (či nacismu) nemohl ani jinak než tragicky skončit, navíc podán téměř formou romantické opery (využívající ale i klasické - za doprovodu Mozarta) s hudbou od Wagnera (což se samozřejmě pro obdiv k fašismu samo nabízí) z Tristana a Isoldy (stejný motiv použil Buňuel ve svém zpracovnání Na větrné hůrce). Jen mě překvapuje, že Chabrol byl napadán z nekritického postoje k zobrazovanému, nemohu si pomoci, já kritiku vnímám jako velmi silnou. (28.02.2011)

Les cousins předznamenávají pozdější Chabrolovy Les godelureaux svou anarchickou rozpustilostí, která v obou filmech primárně tryská z postav, které ztvárnil Jean-Claude Brialy. Různost těchto podobných antihrdinů, dravých, divokých, egomanických, neetických - a pustých přitom také oba filmy odlišuje: starší z nich je lidštější. V komornějších záběrech se tvář mladého požitkáře zasmušuje nejen nad bezprostředním zneklidňujícím podnětem v otázce, jak jej řešit, ale i nad životem samým, a všechny tyto nápovědi se zkoncentrují do závěrečné trpké pointy. Přes velkorysou délku však tomuto snímku chybí hlubší psychologické propracování vedlejších postav - bohaté (místy až revuální) dění tak působí mechanicky, zákonitě, nemotivovaně, což vyvolává otázku, zda-li mu režisér nevěnoval až moc prostoru - zda snad i jej ona vizuální přitažlivost uvolněné Paříže konce padesátých let nezasáhla natolik, že ztratil s distancí i míru. Tváří v tvář bytostí propadajících do cizoty a nicoty ale nemůže být sladká krása Pařížanek omluvou. Dodávám, že v rámci Chabrolovy filmařské „mythologie“ tento film (herecky) parafrázuje jeho debut: dokonale převrací původní poměr Brialy - Blain. Ve scénách, v nichž se utvrzoval a problematizoval poměr obou bratranců jsem se neubránil, abych za nimi neviděl jejich „starší“ stíny. Jsem bezmála přesvědčen, že s tímto efektem Chabrol pracoval, a rozhodně to filmu přidalo. (08.05.2021)