Vzkaz v láhvi

Napotřetí tým šlape ještě lépe. Funguje už i Carl a Rose, nikoli jen Asad. Co se tentokrát opravdu povedlo, to je perfektní padouch. Nicméně, proti knize je film značně přeoraný a dějově slabší, měkčí, a vedení příběhu mě nefascinovalo zdaleka tolik, jako v prvních dvou filmech. Stejně se mi ale severské depky neště nepřejedly. (14.08.2016)

Úvodem si neodpustím jednu poznámku, kterou ať laskavě přeskočí všichni přitroublí sluníčkáři a pravdoláskaři, kteří mi nedopatřením vlezli na stránku - točit filmy o podivných a zpátečnických křesťanských fanaticích, jimž vraždí děti fanatik satanistický, zatímco role správňáckého policajta se ujímá osvícený vousatý mohamedán, považuju v době, ve které Evropu jako švábi zaplavují hordy nevypočitatelných a primitivních muslimů, za nezdravé, nebezpečné a... ovšemže hodně pitomé. No a k filmu: Atmoška (neboli nálada) seversky strohá a introvertní, místy příjemně hustá, příběh i děj místy příjemně temný. Můj oblíbený sociopatický policista Carl Mørck od minule ještě víc sešel, jeho psýcha je ještě víc zdevastovaná, jeho výraz je ještě víc šílený a celkově vypadá na brzké nervové zhroucení a totální rozpad osobnosti, což se mi mocinky líbilo. Goslingův norský dvojník v roli záporáka je taky velký sympaťák, ale neodpustím mu, že na konci neodkrágloval Assada. Můj nejoblíbenější moment - nešťastný pohled policejního mládence se stříkající krční tepnou skrz okénko jedoucího automobilu; za tenhle fajnový okamžik bych dal nejradši čtvrtou, ale to z ideových důvodů, o kterých jsem už psal, prostě nelze. (29.08.2016)

Moland z toho konečně režijně udělal film a ne drahý pilot seriálu, přibylo černého humoru, který tomu hodně chyběl. Bohužel Arcel ve snaze naprat celkem procedurální předlohu zvraty a konflikty udělal z druhé poloviny filmu lehce absurdní a nelogickou podívanou. Rozpaky ještě posiluje výkon Påla Sverre Hagena, jehož monstrum je dost nešikovnou směsicí pederasta a druhé odmocniny z Javiera Bardema. (02.06.2016)

Nikolaj Lie Kaas je králem deprese. Filmová adaptace třetího dílu knižní kriminální série (zatím je prý šest dílů, nevím, nečetl jsem) dánského spisovatele Jussiho Adler-Olsena se vrací s kriminálním oddělením Q, nevyřešeními případy, permanentně nabroušeným detektivem Carlem Mørckem i jeho muslimským kolegou Assadem. Máme tady unesené děti, jejichž zmizení nikdo nehlásí, máme tady vzkaz v láhvi, který roky čekal na svého nálezce. A máme tady protřelé hovado, které za tím vším stojí a které si své oběti vybírá v prostředí silné víry. Náboženský motiv je ve snímku hodně patrný, ale ne vždy se s ním umně pracuje (narážky na kolegovu víru), důvody, proč sériový vrah páchá zlo, pak najdeme znovu na velmi očekávaném místě, v závěru si navíc už tvůrci mírně pomáhají umělými popostrčeními v ději. Atmosféra je slušná, ale zdaleka nedosahuje kvalit některých slavnějších (zaoceánských) kolegů. To si musíme přiznat. (18.07.2016)

Na severu se už léta daří zločinu tak jako nikde jinde. Myslím tím tedy tomu filmovému zločinu.  Nepoznamenán znalostí knižní předlohy a dokonce i bez povědomí o již vcelku rozrostlé filmové sérii jsem byl se zpočátku pomalu se rozjíždějící (docela typické) kriminálkou nadmíru spokojen. Dva různorodí detektivové, kde ten povahově méně konformní některým připomíná i člověka postiženého Aspergerovým syndromem a ten druhý by v dnešní době přivedl verbala k multikulti odpadům.  Jako přízdoba  (a v knižní předloze tuším i leitmotiv) drsného a doslova pekelně temného kriminálního případu o únosech dětí skvělé. Fajn je tu i místy docela komický střet cynického ateismu znuděného asociála Morcka a přirozené víry muslima Assada a i přes jistou dávku neuvěřitelností stran epicky odvážných kousků samozvaného Antikrista se nedá říct, že bych chtěl být výrazně kritický. Čili pro mě  v poslední době  obvyklá a otřepaná čtyřka. (25.10.2021)