Riaru Onigokko

Jedna z prvých vecí, ktoré ma bezprostredne po zhliadnutí napadli bola, že sa Sonovi od Večeře u Noriko konečne podarilo ustanoviť nový archetyp ženskej hrdinky v súčasnej japonskej zmiešanej (pop)kultúre a spoločnosti, ktorý možno pokladať za priamo „antiozuovský“. Zároveň ide o jeden z tých tvorcových filmov, ktoré (i napriek v tomto prípade zrozumiteľnému jednoduchému príbehu) dávajú najväčší priestor pre divácke interpretácie. Viac k tomuto malému geniálnemu dielku snáď napíšem neskôr. (07.12.2015)

Šion Sono má filmy nezapomenutelné (Ai no mukidashi, Tsumetai nettaigyo a Tokyo Tribe), filmy (nad)průměrné (Jigoku de naze warui, Koi no Tsumi) a filmy zcela špatné (Kimyō na sākasu a Jisatsu sākuru). Nyní se zbláznil a rozhodl se napodobit Miikeho, a natočit více filmů než je třeba - takže otázkou bylo spíše to, jak špatné budou. Jako první na řadě je Tag, ten film synopsí zajímavější z daného vrhu. A ve zkratce lze řící, že patří do té průměrné skupiny - má světlé body, ale celé je to jaksi prázdné, uspěchané a nedokončené. Co to ztrácí na scénaři ale vyvyžuje Sono svým lehce komediálním stylem a rozpoznatelným rukopisem, navíc s na první poslech rozpoznatelným soundtracekem postrockových Mono. Mimo to určitá nadsázka se školačky, a již i pro fanoušky japonské kultury jistě nestravitelné dramata ze školních lavic a neskonale tvarově odpudivých míst výuky (chyběl jen tradiční výstup na střechu školy s emocionální scénou). Zábavnách 85 minut bez většího přesahu, Sono má jistě na více (4/5 zvláště kvůli přeletům nad krajinou za hudby Mono). (01.12.2015)

Nemusel jsem se soustředit na překlad, protože k dispozici jsou polské titulky a polsky umím lépe než česky. Soustředil jsem se tedy pouze na kameru, hudbu a herecké výkony. Hrůzná scéna s autobusem skvělá a já zatleskal, ale to je prvních 5 minut. Pak nastává dalších 80 minut trapných scén a hovadin. Žačka se převtěluje do několika různých postav, v různém čase a časoprostoru, takže uvidíme gumového krokodýla, prasečího ženicha nebo učitelku s kulometem. Horror je to jen 5 minut, zbytek filmu není navíc ani drama, ani komedie. Jedním slovem - píčovina. (28.11.2015)

Šion Sono je pro mne podivínem, většinu jeho filmů jsem ohodnotil třemi hvězdy a níže, výjimkou jest Cold Fish a pochválit jej musím i za Tag. Je zde výrazně vidět vyšší rozpočet, kvalitnější kamera, žádné ošklivé a levně vypadající digitální záběry, které jsou v Japonské produkci zcela běžné a normální zde naštěstí nejsou, pouze story je příliš confusing. Celou hodinu divák netuší, na čem je a Sonovi se daří diváka neustále šokovat nečekanými brutálními útoky( Klidná situace se během sekundy promění v brutální masový masakr se spoustou mrtvých) a gore byť je praktické/digitální tak je místy mňamkozní a není ho málo! ( Svatba, škola highglight). Mínusem pro mne bylo nezodpovězení určitých otázek a na to, jak film šlape 60 minut vkuse, tak posledních 20 minut film docela stagnuje, ale přesto je Tag velmi slušnou, originální, snovou, brutální a jak už zmiňuje kolega Cedr alegorií. Každému to, ale nesedne. 75% (24.11.2015)

"Mitsuko běží o život" . Další pamlsek z rukou mistra Šion Sona. To je prostě pan Loutkař. Tahá za nitky přesně jak potřebuje a diváka tím tahá za nos a nechává ho v nevědomosti co bude dál. Scény slaďoučký jak cukrová vata, střídají scény doslova jateční, vše podporuje geniální hudba a fantastická kamera. Prostě další Sonův kousek na kterej jsem čuměl s otevřenou hubou a na konci nevěřícně kroutil hlavou jak to zase vypiplal. Příznivci Sona určitě zklamaní nebudou, SPOKOJENOST. (16.12.2015)