Labyrint

Se závěrečným cliffhangerem skvostné pilotní epizody se jen těžko snažím mírnit své nadšení, a tak mám trochu Strach, jestli si Jirka nenasadil tu laťku až příliš vysoko, prozatím - A rozhodně i v kontextu kompletního seriálu !! - totiž jeho Labyrint jednoznačně vnímám jako televizní počin roku, jehož fatální chybou se stává nastavený půdorys o zbytečně a nesmyslně velkorysé sedmihodinové stopáži, kde si nesmírně poctivá žánrová práce sice často vypomáhá otřepanými klišé, která však až s podivem funkčně užívá pro svůj očividně primární cíl, kterým je jednoznačně atmosféra.. Ty mrazivé obrazy zde režisér se svým dvorním kameramanem Martinem Šecem znovu pozvedli na ještě vyšší level, což v případě mixu detektivky a thrilleru bezesporu platí za základ úspěchu.. Parádní hutná atmosféra, stejně jako nezvykle štědrý počet mrtvol, jaké v tuzemském projektu nepamatuji, jasně dokazuje, že režisér Strach, který si jako jeden z mála domácích tvůrců upřímně stojí za svým rukopisem, roste snímek od snímku, navíc právě ty jeho filmy nemají problém s vlastní identitou, což platí v současné době za největší bolest českého filmu, Strach totiž naprosto očividně nemá zájem od nikoho opisovat a vlastně si tak nějak vytváří svůj vlastní subžánr plný metafizického, kde se mísí detektivní motivy s těmi, jak se dalo čekat, náboženskými.. Ten subžánr bych se rozhodně neštítil nazvat strachovským, protože skutečně dochází svého smyslu v obou významových rovinách.. Rozhodně si však stojím za tím, že už jen z těchto výše zmíněných důvodů by ono krátkozraké srovnávání s dnes velmi oblíbeným a mnohdy velmi kvalitním scandinoirem mohlo být skutečně velmi nesmyslné, zbytečné a kontraproduktivní dalším rozborům a zamyšlením.. Na stranu druhou ovšem musím objektivně podotknout, že právě v tom duchu vlastní výjimečnosti a poněkud zbabělé absence snahy se z toho českého písečku pokusit nahánět filmový svět ta Strachova dnes už jasná režijní (sebe)jistota může, či by spíš do budoucna mohla, vyústit v nudu, byť tedy řemeslně precizní, bez nějakého vnitřního zaujetí, když toto lze částečně už vlastně odhalit již dnes.. A to by byla nejen pro Jirku i českého diváka ohromná škoda.. Co se hereckých výkonů týká, o Strachovi se ví, že dokáže velmi schopně vést své herce, a to i ty velké v těch menších rolích, což zde dokazuje zejména Miroslav Donutil a rozhodně i naprosto famózní Jana Štěpánková, s níž mi Jirka Strach udělal nesmírnou radost, zvláště v souvislosti s poněkud nešťastně obsazeným Janem Vondráčkem, jedním z našich nejvytěžovanějších dabérů, jinak ovšem výborným neokoukaným hercem, a jeho postavou.. Mimochodem pokud vpravdě luxusní Donutil v další podzimní (kr)kavčí novince, totiž Doktoru Martinovi, odehraje alespoň z poloviny tak krásného cynika jako zde, nenechám si ujít ani tento seriál.. Dnes již bohužel vím, že se tak nestalo a tahle franšíza se pro mě dále stává nezajímavou, na rozdíl právě od Donutila, kterému zde režisér Strach umožňuje vyzkoušet si docela zásadní změnu portfolia svých obvyklých postav.. Zásadní výtku bych měl k hlavní roli Jiřího Langmajera, který sice disponuje s přibývajícím věkem stále větším charismatem, které ovšem bolestivě kontrastuje s jeho hereckými limity, a tak logické plytkosti jeho postavy nenapomáhá ani ta fatálně klišovitá šablona rozvedeného otce dospívající nezdárné dcery, čímž se dostávám k odhalení bolesti projektu, totiž Hudského skriptu - Právě proto se tolik obávám samotného finále, které ovšem Hudský zvládl ještě lépe, než jsem vůbec kdy doufal.. Scénář mísí skvělé dialogy s naprosto otřesnými a ve své košatosti, kdy mísí několik zdánlivě nesouvisejících linií, se jednoduše zdá být poněkud nekonzistentním, stupňuje však divákovu zvědavost i pozornost, kterou naopak místy ohrožuje ta vztahová vata a poněkud místy nešikovná snaha mást diváky dalšími a dalšími často slepými příběhovými linkami, či nešikovně na základní dějovou kostru navěšené motivy, které měly rozvíjet jen charaktery a jejich vzájemnou vztahovost.. - jemuž by však prospělo jen trochu cizelérství, které je naopak tolik vlastní právě Jiřímu Strachovi.. Herecky nejlépe rozhodně vypadá neokoukaná slovenská kráska Zuzana Kanócz, kterou však Strach možná až příliš těmi polonahými pasážemi, byť sympaticky elegantními a nepříliš explicitními, tlačí spíše do pozice prvku potěchy mužského oka, nicméně pouze zpočátku příběhu, když s blížícím se finále a překlopením své postavy z poněkud delonovské mlčenlivé polohy, na níž dle mého Langmajer herecky jednoduše nemá, ta naprosto vysvléká jeho herecká limita, do polohy nasraného muže, který cítí morální zodpovědnost, si Langoš krade celý zbytek série výhradně pro sebe.. Co naopak musím vyzdvihnout mimo Strachovy velmi časté práce s kontrasty - Kupříkladu jen moderní policejní kanceláře versus zašlé hradní sklepení, či strhaný Langmajer versus Kanócz plná sil.. Jsem zvědav, jakým směrem se ten jejich (ne)vztah bude dál vyvíjet, protože žánrový vzorec nějaký ten sex samozřejmě přímo očekává.. Ten se nakonec dál vyvinout nikam nestihne, protože Hudský si s postavami hlavu neláme a utíná jim hlavy hlava nehlava.. Což lze vnímat jako klad, nicméně na druhou stranu ty charakterové pilíře projektu zůstávají nedotčeny až do závěru, takže o nějaké kelurvoucí scénáristické odvaze či tuzemské inovaci nemůže být ani řeči.. - a ukázkovým výběrem lokací, to je zkrátka parádní, nebojím se říct světový, hudební motiv Ondry Brzobohatého, který zde svoji funkci plní dokonale.. Kupříkladu de facto ústřední motiv projektu, totiž Take Me To Church, mě hodně bavil, stejně jako nesmírně symbolická skladba Carmina Burana, O Fortuna hrající při akci zásahové jednotky v jedné z posledních epizod jasně napovídá, že Brzobohatý velmi dobře ví, co dělá.. Ten se skutečně nesmírně předvedl a osobně jsem velmi zvědav na jeho další práci.. Stejně tak jsem ovšem zvědav na další projekty odvážně žánrově rozkročeného režiséra Stracha, protože právě díky němu Labyrint obstál se vztyčenou hlavou a snad i prostředníkem vůči odpůrcům všeho českého, ten totiž dokáže vymačkat z minima maximum a svou obrovskou sílu nejlépe ukazuje v pasážích bez dialogu, napínavých jako guma v kallhotách těhotné ženy.. Jeho závěrečná minirolička, která dokazuje, že na to pořád má i herecky, mě neskutečně potěšila coby symbolická ukázka sebereflexe, chvályhodného nadhledu a pokory tvůrce, který momentálně ční hodně vysoko nad ostatními.. Tak snad ta slíbená druhá série Labyrintu Jirkovi dopřeje kvalitnějším scénářem více klidu na práci.. Tak nezbývá než popřát hodně štěstí.. Snad se z toho Hudský nepotento..;) (01.09.2015) (méně) (více)

Na Labyrint jsem se děsně těšil. Už předešlé počiny z podobného soudku se mi od známého sympaťáka Jirky Stracha líbily a nebyl důvod si myslet, že tomu bude tentokrát jinak. Přece jenom jsem se lehce ve svém úsudku zmýlil. Nejenom, totiž, že se mi Labyrint líbil, on mě vyloženě nadchnul. Zkusím tedy nastínit okolnosti, které mě vedly k tomu, že jsem po dlouhatánské době pozměnil žebříček mých nejoblíbenějších seriálů a že mé nadšení nebere konce. Za prvé je tady příběh. Ten je perfektně vymyšlený, napsaný a přesně se trefuje do žánru, který se ve zdejších končinách moc nenosí a ke kterému s úctou vzhlížíme momentálně asi nejvíc k severským zemím. Je velice rozvětvený a po divákovi se právem žádá, aby zapojil šedé buňky mozkové a snažil se ve všech motivech, odbočkách a množství hlavních i vedlejších postav zorientovat. Zvláště po týdenní pauze to není vždy jednoduché, a tak s povděkem kvituji připomenutí předchozího děje. Příběh je perfektním spletencem detektivky, mysteriózního thrilleru a moderního noir žánru ve stylu „Dívka, která dělala kde co…“. K tomu trochu odkazuje i Zuzana Kanócz v hlavní ženské roli. Z vyprávění je cítit ponurost, depresivno, ale zároveň i nepřehlédnutelný rozdíl v podání českém a zahraničním. Žádná kopie True Detective nebo Se7en, nýbrž pořád ještě české reálie, prostředí a pokud to tak lze nazvat i české „chování“ postav a jejich nátury. Druhým nesporným kladem je herecké obsazení, na která má pan režisér prostě čuch. Langmajer, který už dávno není ucho v maskáčích je ztělesněné charisma a s, pro mě doteď neznámou, Kanócz tvoří výbornou dvojku, kde funguje jak profesní, tak i osobní stránka jejich vztahu. Výrazně mě potěšil i pan Donutil, který konečně nehraje nějakou karikaturu, ale mrzouta, který se snaží manévrovat v kleštích nadřízených a médií a přitom podporovat svůj vyšetřovací tým. Líbili se mi i Majer, Holub a další. Labyrint je podkreslen perfektní hudbou Ondřeje Brzobohatého, který zraje v jednoho z našich nejlepších skladatelů filmové hudby. Je až neuvěřitelné, že i ve scénách, které sami o sobě nejsou napínavé, cítíte díky jeho hudbě mrazení v zádech, plus Carl Orff - semper vivus. Režie Jiřího Stracha je prostě dokonalá. V celém seriálu snad nebyl moment (až na jeden, který popíšu později), kde bych si řekl, že to pan režisér už trochu přehání, nebo by naopak mohl víc přitlačit na pilu. Jistě, můj zvrácený vkus by nejraději viděl celý seriál jako mládeži nepřístupný, krvavější, temnější a méně politicky korektní, ale to jaksi nejde. Jistota a víra ve vlastní schopnosti je režisérovo obrovské plus a je vidět, že ani na moment nechce pochlebovat a zalíbit se tomu či onomu, je prostě svůj. Atmosféru buduje postupně, aby na konci každého dílu, a o to víc celého seriálu, zhoustla jako mlha u Rákosníčkova rybníku. Podobné pocity napětí u seriálu znám snad jen ze sledování Sherlocka a Dextera. O to víc mě mrzí posledních pět minut Labyrintu (vyjma camea pana režiséra s poněkud delšími vlasy :D), kde dořešení konfliktu Langmajerovy figury s dcerou rozmělňuje doznívající katarzi z odhalení celého příběhu a rozptýlí od závěrečného: “Ty vole, a je konec!“. Co dodat na závěr? Cítím neskutečnou radost, že jsem mohl být těch sedm týdnů zavřený v Labyrintu Pana Režiséra Stracha a nechal se neskutečně strhnout celým seriálem, který mi natolik sedl, že chci další a další Labyrinty. Nekonečně rád se v nich budu ztrácet a hledat cestu ven. Děkuji. (12.10.2015) (méně) (více)