Jizva

Proč se mi tahle tak trochu popelka mezi Kieslowského filmy líbila? Asi proto, že ji nevnímám jen jako budovatelskou story na pozadí doby, kterou máme všichni rádi za sebou. Pro mě to bylo spíš o vnitřním zápase člověka se sebou samým. O sváru mezi věcí ideje a věcí lidské přirozenosti a hlavně o pocitech člověka, který se musí rozhodnout, nakolik je ještě svobodným člověkem a nakolik jen figurkou v papírovém divadýlku. A to tenhle film zachycuje bravurně, řekl bych až palčivě a surově. Daří se to zejména díky velmi přesvědčivému hereckému výkonu Francziska Pieczky v hlavní roli, syrové dokumentární kameře a minimalisticky industriální hudbě. (09.05.2008)

Film ma hneď na začiatku chytil. Kieslowski ihneď nastoluje východziu situáciu a všetky možné konflikty, ktoré z nej vyplynú. Nespokojnosť domáceho obyvateľstva, nepríjemní a neústupní nadriadení hlavného hrdinu, jeho domáce zázemie. Prvú polovicu tak sledujeme priamy ťah na bránku. V tej druhej som však zrazu začal v deji tápať, akoby sa ani nikam poriadne nehýbal, akoby si filmári pred záverečným útokom iba zdĺhavo medzi sebou prihrávali loptu a čakali, kedy vystreliť. Gól v závere nakoniec padne, Stefan sa nejako rozhodne a myslím, že sa rozhodol správne. Kieslowski sa okrem observácie situácie doby a jej neduhov (je ale ťažko povedať, či majú miestni pravdu odhliadnuc od toho, aké majú práva) dotkne aj témy vzdelávania v Poľsku. Roboši v továrni majú po stovkách nedokončené základné vzdelanie a ten zvyšok nedokončené stredné. Možno je však neskoršie režijné tápanie iba umeleckým zámerom priblíženia schizofrennej situácie hlavnej postavy. (22.11.2015)

První hraný film Kieslowského si určitě nezaslouží příkrý odsudek, kterému ho podrobili předkomentátoři. Deziluze z iluzí v sedmdesátých letech nejen v Polsku už nebylo možné ignorovat. Ideová intoxikace na druhé straně však stále zůstávala silná natolik, že se stále věřilo více na chyby jedinců a sofistikované pochyby o systému téměř neexistovaly. Vznikla tak doslova galerie dodnes zajímavých děl (OBŽALOVANÝ, PRÉMIE, SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN, svým způsobem i GOOD BYE, LENINE, JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE, VE VYŠŠÍM ZÁJMU, atd.) zrcadlící tragédii idealistických jedinců vycházejících ze shora popsané premisy. Prvky dokumentárního filmu, kterému se předtím tehdy třicátnický autor věnoval, dílu rozhodně neublížily. Pieczkův výkon v hlavní roli je nadprůměrný a v každém ohledu zvládnutý stejně jako Stuhrův nomenklaturní slizoun. Smysl, ale i přitažlivost nadprůměrného filmu tak stojí a padá s odpovědí na otázku, zda je nebo není přínosné dozvědět se podrobnosti o krachu sovětizačního pokusu v Polsku či ne. Aniž bych chtěl vnucovat svou odpověď, dodávám jedno: Cum duae faciunt idem, non est idem. (28.08.2007)

„Sociální problémy se neřeší tak, jak to děláte, že vyvěsíte na náměstí nějaké heslo.“ Některé věty, dialogy, ba přímo celé situace z tohoto filmu by klidně mohly posloužit jako podnět k širší společenské diskuzi. Kritická reflexe v Kieślowského Jizvě se sice dotýká budovatelských principů reálného socialismu a na první pohled se může zdát, že z dnešního pohledu tak řeší éru, kterou již odvál čas, nicméně dilemata vnitřní i společenské, postřehy a konflikty, které film přináší, mi připadají nesmírně nadčasové. Vykácení celého lesa za městem pro vytvoření prostoru na novou továrnu, či-li bouření jedné vzácné prospěšné věci pro vybudování druhého? I k takovým činům může pořád docházet ze strany vlivních lidí a institucí, pro vlastní zápal pro věc nevnímajících někdy její odvrácenou tvář včetně potenciálních následků... a velká společenská JIZVA, jíž lze v tomto filmovém podobenství vnímat jako důsledek celého procesu budování socialismu, zůstala nezahojena, když se potvrdilo ono řečení, že „Na plánech to vždycky všechno vypadá pěkně, ale realita bývá bohužel velmi brutální...“ Svým poselstvím určitě silná záležitost s neurčitým závěrem, který podtrhuje atmosféru onoho morálního neklidu, taky dobře zahraná a zrežírovaná, byť napětí občas povolí a ke konci film už působí zdlouhavě. Budovatelský film, jak tu píší někteří? Za mě tedy rozhodně ne. Mnohem víc, než socialistické agitky, mi svou kritičností s otvíráním tématu k diskuzi Jizva připomíná pozapomenutý trezorový film Klec (1973) s Janem Třískou. [75%] (16.11.2021)

Nesúhlasím s tým, že toto má byť nejaké Kieslowského "béčko" (ako ho aj sám vnímal). Je to síce pozostatok jeho rannej dokumentaristickej tvorby, "naokresaný kameň" éry socializmu, nemá to masovo pútavú formu. Ale napriek všetkému práve preto sa mi Jazva páči, pretože do danej problematiky absolútne sedí tá šeď, špina a spomínaný civilný dokumentaristický štýl. Nielen ako zachytenie doby a jednej udalosti ale ako nadčasový snímok, ktorého hlavná filozofia a myšlienka pretrváva dodnes. Hlavná postava bola typicky "kieslowski" psychologicky presná, výborne zahraná a mala hĺbku. Kieslowski skrátka u mňa opäť nepodliezol laťku nadpriemeru... (12.05.2010)