Válka světů - příští století

(KSE - P) VÁLKA SVĚTŮ - PŘÍŠTÍ STOLETÍ Piotra Szulkina, polského žánrového tvůrce inklinujícího ke sci-fi podobenstvím, obsahuje v úvodu věnování dvěma Well(e)sům - H. G. Wellsovi a Orsonu Wellesovi. Příznačnější je pro výslednou podobu díla zmínění druhého jmenovaného, protože spíš než o aktualizovanou adaptaci literární klasiky jde o podobenství, u kterého je dobová symptomatičnost nepopíratelná, ale mnohem zajímavější je reflexe mediální manipulace, která ze Szulkinova snímku dělá dílo vskutku nadčasové. Zatímco významová rovina je tak aplikovatelné i na dnešek, ačkoliv se mířilo na totalitní - komunistický - stát s represivními policejními složkami a filtrace vědění i snadného ovlivňování jedinců a "mas", vše ostatní nasvědčuje tomu, že divák sleduje film z 80. let. Dnes se dle mého nedá na film dívat s úsměvem, protože především výtvarné řešení od kostýmů a líčení až k interiérům/exteriérům svádí chápat dílo jako camp, ačkoliv nezáměrný. Ona "dobová příznačnost" tak nutí ke srovnání s jinými, podobně laděnými počiny západní proevenience, především BRAZILEM Terryho Gilliama a 1984 Michaela Radforda, kdy z tohoto srovnání VÁLKA SVĚTŮ - PŘÍŠTÍ STOLETÍ vychází jako formálně, atmosfericky i myšlenkově slabší. (31.01.2012)

Film o totalite a kontrole moci a médií. Miestami nadčasový, miestami uletený, bohužial ale po kvalitativnej stránke spracovania iba priemer až mierny podpriemer. Wilhelmi má dobrý ksicht, ktorý sa na rolu hodí, a je svetlejším prvkom snímku, rovnako aj absolutný koniec, ktorý núti k zamysleniu. Hodnotenie: 65% (18.08.2013)

Abyste něco dokázali pochopit, musíte to zažít. Nestačí říct, že totální nadvláda nad člověkem je špatná. Co ta totální nadvláda je, bez vlastní zkušenosti tak úplně nepochopíte. Tenhle film se samozřejmě může porovnávat s jinými díly na tohle téma, uživatel _-0-_ zmiňuje Brazil, se kterým Válku světů pojí do značné míry forma. Mně ovšem popisem způsobu myšlení manipulujících i manipulovaných (takového doublethinku) nejvíc připomíná Bílou paní, která je sice navrch mnohem veselejší, při domyšlení věcí je však stejně závažná (okamžité přijetí lži, o které všichni vědí i nevědí, že lží je). Válka světů nepopisuje konkrétní formu totalitního režimu, ale zabývá se především způsoby ovlivňování myšlení. Právě to jí dává obecnou platnost a nadčasovost. (03.10.2005)

Tato adaptace románu H. G. Wellse má s knižní předlouhou společné jen málo. Na pozadí obyčejným lidem skryté invaze mimozemšťanů zde pan Szulkin rozpoutává úžasné emotivní představení. Film se ve skutečnosti ani tak moc nezabývá vlastní invazí, ale soustředí se na chování lidí (a hlavně ozbrojené moci) během ní. Děj se odehrává v nejmenovaném totalitním státě a v podstatě reflektuje tehdejší politickou situaci. Ukazuje také televizi jako naprosto nevěrohodný zdroj informací, který slouží mocným k manipulaci slabších. Co se týče hereckých výkonů, je to především herecký koncert Romana Wilhelmiho, který dokonale ztvárnil hlavní roli Irona Idema rozpolceného smyslem pro spravedlnost a strachem z totalitní moci. Výborná práce s kamerou v kombinaci s ponurým prostředím vyvolává stísněnou atmosféru, která se k filmu skvěle hodí. Tohle je prostě jeden z těch filmů, po kterých zůstanete tiše sedět, i když už dávno běží titulky. Jediná škoda je, že tento film se moc často nepromítá, protože k dispozici je jen jediná kopie. (30.01.2006)

Podobenství o manipulaci ze strany médií vzniklé v sovětském bloku v době stále tuhého režimu? Sci-fi už samo o sobě. Při rozhovoru mi Szulkin pověděl, že měl výborný recept jak oklamat cenzuru - natáčet falešné scény a ty předkládat a z těch nepředložených pak sestříhat celý film, který díky klubové distribuci již nebyl dostatečně prověřován. Zde se mu povedlo mrazivě vystihnout nemožnost úniku ze spárů agresivně působících sdělovacích prostředků, jakési zacyklené hyperreality, jak se o ní v této době na Západě teoreticky diskutovalo. Tím pádem film stále působí velmi aktuálně, i když původně mířil na specifický lokální problém médií v socialistickém světě. Szulkin zde sice tolik nepodmaňuje vizuální okázalostí a scenickou originalitou, ale look podobný spíše našem normalizačním filmům jen přidává na depresivnosti. I tak se však objevují ironicky geniální momenty, jimiž oplývají hlavně jeho dva následovné filmy - zde je to hlavně velmi silní a absurdní scéna rozcvičky v ubytovně nepohodlných podložená emotivním zpěvem Tiché noci. Ačkoliv je téma uchopeno spíše okrajově a příliš nepracuje s důsledky, nečekaný a velmi originální konec dává zajímavé podněty k dalšímu přemýšlení nad tématem. (30.09.2012)