Čokoláda

Jeden z romantických filmov, ktoré majú pointu. Tento je taký farebný. Vždy keď ho pozerám, predstavím si tú vôňu čokolády kakaa. Hocako som sa snažila o to, aby sa mi nepáčil, lebo nepatrí medzi také tabuľkové. Páčil sa mi. Obaja hlavní hrdinovia majú charizmu, hrajú úžasne. Príbeh neopakovateľne zaujímavý. Dá sa pozerať často. Hudba bola príjemná. Tak spolu to dáva 100%. (05.09.2007)

Čokoláda mi chutnala o trošku více, než předchozí Hallstömova jablka. Čím že to je? Jednoduše, ačkoliv film nemá výraznou dějovou linku, dokáže šířit pohodu a příjemno od začátku až do konce. Vianne s dcerou se po příchodu do bezejmenné francouzské vesnice ujímá s úsměvem a zdánlivě nezlomným altruismem cukrárny a... a to stačí. V programu je přeměna zapadlé komunity, nechutně přecpané starými zvyklostmi a předsudky, na hřejivější místo k bytí. Kouzelnou hůlkou bude čokoláda a Viannina schopnost odhadnout zákazníkovi chutě, morálním zrcadlem banda říčních tuláků. Vianne je vskutku kouzelná v podání Juliette Binoche, a jakýsi pohádkový podtext má ve filmu skoro všechno - dal by se krásně vyprávět dětem před spaním. Starosta, snažící se v zahleděnosti do starých tradic Viannu vypudit, představuje lotra, kterému nevýrazně konkuruje násilnický Serge. Tulák Roux se stává Vianniným princem, nechybí ani nezbedná dítka a symbol moudrosti v podobě stařeny Armande. Otázkou je, zda pohádka dobře skončí, nebo sebou smýkne a předvede v druhé polovině nějaký nevídaný obrat. Myslím, že je to jasné. Viannina dilemata (zůstat, nebo prchnout před věčnými předsudky - usadit se, nebo pokračovat v kočovném životě předků) jsou klišé a ani se jinak tvářit nesnaží. SPOILER Spolu s popelem Vianniny maminky odchází i minulost, Vianna zůstává ve svém novém domově, s rodivší se láskou, s rodivším se krásným místem pro život. Ne nadarmo je první záběr na vesničku zahalen do chladných modrých barev, zatímco ten poslední krásně hřeje teplejšími odstíny . Čokoláda je ohromně hezký film, se sympatickými postavami, krásnou kamerou, neskutečně pohodovou atmosférou a neopomenutelnou hromadou čokoládových výrobků, kterému nesluší právě ty momenty, jež se snaží vytrhnout z pohádkové lehkosti a brázdit vody větší dramatičnosti. Nehledat katarzi, nehledat psychologickou hloubku, nehledat převratno a objevno. Nechat se unášet pohodou. (06.04.2008)

Ano, od začátku je víceméně zřejmé, jak film skončí (i podle nálady hudby) a i mnoho osudů lehce odhadnete, ale to není podstatné pro tento snímek. Důležitá je atmosféra snímku a vztahy, city, co se smí, co nesmí a jak jednají lidé, kteří jsou celý život zvyklí na asketický rytmus a kteří se setkají s "pozemskými" lákadly, které jejich životu zdánlivě protiřečí. Četl jsem tu několik stupidních názorů, že film ukazuje věřící jako fanatiky, co si ani nekousnou do čokolády...pro mě ale film ukazuje na fanatismus (a v tomto případě spíše zparodovaný), nikoli na obyčejné věřící, a ukazuje na zbytečné předsudky. Ano, takových filmů je několik, ale z toho snímku čiší neuvěřitelně podmanivá, až čokoládově chutná atmosféra, která v kombinaci s krásným francouzským městečkem, výtečnou představitelkou hlavní role (Binoche) a kouzelnou, až éterickou hudbou Rachel Portman činí z toho snímku lehké oslazení života :-) Konec je....opravdu dotažený na maximum, až by to mohlo vadit, ale co...na tom nesejde... depresivních filmů rozsévajících hrůzu jsme měli dost, jsem rád, že jsou i filmy, které rozšiřují zase něco jiného, třeba radost. (31.05.2007)

Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu. (09.11.2008)

Nádherně sladký a příjemně voňavý příběh o prozření a napravení se. Na čokoládu jsem během sledování chuť neměl, neboť jsem jí spousty spořádal před projekcí. Nejspíš jako průpravu před samotným zhlédnutím :) Ono mě navíc po čokoládě občas bolejí zuby, čili všeho s mírou. Čokoláda je asi nejslabší film, který jsem od Lasse viděl, i přesto jsem se celé dvě hodiny bavil a s úsměvem na tváři sledoval veškeré dění. Překvapivě jsem se však nezakoukal do Juliette Binoche, ale (třebaže to zní poněkud podivně) do Leny Olin. Vitalita z ní čišela o sto šest. Tím nejlepším je na celém filmu Judi Dench, jejíž stařenu jsem jí sežral i s navijákem. A samozřejmě Johnny Depp, který si mě narozdíl od většiny zde získal - scéna s pojídáním žížaly mi utkvěla v paměti nejvíce. Tyto řádky píšu, když zrovna čtvrtou hodinu čekám na oběd a u monitoru mi leží čokoládová tyčinka. Že bych si jen jeden kousek dal..... (04.04.2008)