Interiéry

Rozhodně, rozhodně by mi stačilo, kdyby se to utlo na té pláži. Konec mě vytočil. Celkově byly vztahy vyhnány do takového extrému, že pro mě místy přestávalo být příjemné je sledovat. Celkově dospívám k názoru, že nemám ráda afektované, hysterické, neurotické lidi, když se u toho ani nesmějí. Kamera byla ovšem moc moc moc pěkná. (20.06.2011)

Co můžeme udělat pro svou nesmrtelnost? Zanechat po sobě nějaké nadčasové umělecké dílo? Takové, které bude doceněno až několik let po naší smrti? Co z toho však budeme mít teď, plní života a přesto neschopni najít jeho smysl? Interiéry jsou jedním z nejsmutnějších filmů Woodyho Allena a současně filmem, který jde nejdál v autorově oblíbeném přemítání nad smyslem umění. Stejně jako všechny předchozí, jsou také filmem o smrti, ale na rozdíl od většiny předchozích i následujících jim chybí jakýkoliv nadhled. Smrtelnost člověka přijímají jako nevyhnutelný fakt, s nimž není snadné se vyrovnat. Podobně jako v Haně a jejích sestrách jsou hlavními hrdinkami tři sestry lišící se kromě vzhledu i životním postojem. Pouze ta nejmladší (Flyn) zatím nezabředla do svého života nenavratitelným způsobem a stále dokáže věci přijímat takové jaké jsou. Dokáže se radovat z drobností a filozofování nad vážnými věcmi nechává na později. Pro jedno z ústředních témat filmu je neméně důležitá Renata v podání klasicky skvělé Diane Keatonové. Dostala se do stádia, kdy neví, co teď, neví, co pak a to, co bylo, ji také příliš nenaplňuje. Nezajde tak daleko jako její matka, opuštěná dlouho věrným manželem kvůli nějaké ordinérní ženské, ale cestu zpět, zpět k normálnímu životu, rovněž najít nedokáže. Ve filmu není snad žádná hudba, pouze ruch okolí, kamera často zabírá mlčící kusy nábytku, nikdo nikam nespěchá, všichni si jenom slovně řeší své problémy. A je to fajn, ani jsem nečekal, že mě nějaký „vážný“ Allen takto zaujme, což však stále neznamená, že bych ho v komičtější poloze neměl raději. 75% Zajímavé komentáře: betelgeuse, Eodeon, Anio (02.09.2007)

Nemá to allenovský šmrnc, altmanovský cynizmus, ani bergmanovské dusno. Ale vyzerá to presne tak, ako Allen chcel. Chvíľu trvá, kým sa postavy vyfarbia, možno až príliš dlho, ale potom som si uvedomil, že scenár nie je len ďalšou prevarenou variáciou x-tých rodinných peripetií. Alebo možno je, ale mne to nevadilo. Áno, postavy sú nesympatické, počúvať premúdrelé reči intelektuálov nie je žiadna zábava a obzvlášť v interiéroch, tam ich je totiž dobre počuť. Ale...je to presne také, ako Allen chcel. Trochu života priniesla nová frajerka starého chcípaka, ktorá občas preniesla niečo na prvé počutie síce primitívne, ale v konečnom dôsledku vôbec nie od veci. (29.10.2015)

Depresárna "ze života" nepřinášející žádné povzbuzení, žádné náznaky řešení, žádnou naději ani žádné filosofování kolem, jenže nevzbuzující ani takřka žádnou ematii, žádný zájem o postavy, žádné emoce, prostě nic. Interiéry pouze skoro dokumentárním způsobem ukazují, jak se někdy věci mezi lidmi mají, kam směřují jejich myšlenkové pochody a jak se chovají. Jindy i s těmito vlastnostmi některý film funguje (a někdy velice dobře), ovšem v případě Interiérů jsem nenašel žádný závažný důvod a hodnotu, proč se na film dívat, co vlastně má divákovi přinést. (30.06.2008)

Vskutku záměrně bergmanovské pojetí bolestného soužití nudných vypruzenců, mrtvolně strnulých ve svých pózách, stejně, jako interiéry, v nichž pronášejí své neživé dialogy, až do obrození, jež přichází s postavou Pearl, která je sice opačným, jásavým typem plným života, ovšem tím nešťastným způsobem, který nedovolí opustit záporné hodnoty na stupnici mých sympatií, takže za mě po dvou hvězdách, za zprostředkované nahlédnutí do míst, kterých bych nechtěla být součástí... (17.09.2013)