Výslech

Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií. Film číslo 28 - Polsko. Dle očekávání silný a drsný příběh. Úvod z normálního prostředí je velmi krátký, a pak už jen více než 100 minut utrpení a hrůz v ženské věznici. Mimořádný a strhující výkon Krystyny Janda, zcela zasloužená cena za nejlepší ženský herecký výkon v Cannes. Její podání je dechberoucí a ne nadarmo je její výkon označen za životní. Překvapilo mě trochu, kam snímek směřoval v poslední třetině, nevím, nakolik je to uvěřitelné, ale asi to nelze vyloučit jako nemožné. Polsko filmově snad nikdy nezklame. (26.04.2015)

Dokonalá ukážka, ako vie koniec zhatiť zážitok z filmu. Zhruba po 85. minútu extrémna a sugestívna snímka dynamicky budujúca idealizované hrdinstvo Antoniny Dziwisz zoči voči fašistickým metódam štátneho aparátu, posledných 25. minút len hlúpy a predvídateľný útok na city diváka spôsobený sériou nepochopiteľných a priehľadných rozhodnutí (Morawski, Mira, dieťa...). Čo je horšie, zvrat ma donútil spätne prehodnocovať rolu majstrovsky zahranej postavy Krystyny Jandy, ktorá sa môže javiť ako účelovo zvolená pre prezentáciu širokej škály spôsobov mučenia a psychického i fyzického týrania - šťastie, že Bugajski postupuje často ironicky a prezentuje zhmotnený svet medzi mrežami ako dostatočne nezmyselný až groteskný - a znepokojivý. Svojej povesti najkontroverznejšieho poľského filmu 80. rokov dostojí (a zďaleka to nie je len prezentovaným násilím a politickými interpretáciami) a silná perzekúcia zo strany štátu je pochopiteľná, preto je jeho dôležitosť bez diskusií. Bugajski mal však v pravý čas zanechať vzťahových šarád a film rázne a drasticky zakončiť núkajúcim sa momentom; efekt by bol o poznanie silnejší. Nekompromisné a v závere nekompromisne samo seba zhadzujúce, také je Przesłuchanie. Podobne ako niektorí ďalší, i ja som pár ráz vyprskol od smiechu. Od horšieho hodnotenia to zachraňujú herci, technické kvality (famózna kamera a elegantný strih) a historický význam. 60% POZNÁMKA: Zhliadnuté v rámci semináru o poľskom filme. (29.11.2014)

(KSE - P) Dílo s nepopíratelnou historickou hodnotou, ale přesně ten typ filmu, který opravdu nemám rád. Nehodlám zlehčovat, že si režisér Ryszard Bugajski zaslouží obdiv za svou odvahu natočit tak otevřené dílo v době sovětské diktatury, ale při odhlédnutí od mimotextových kvalit nějak nespatřuji ty filmové. VÝSLECH si - vzhledem k omezenosti na několik vězeňských prostor - umím dost dobře představit na divadle, nebo - vzhledem k přemíře dialogů - jako rozhlasovou hru, ačkoliv nemůžu popřít promyšlenou práci se světlem a barevnou paletou vůbec. Divadelní či rozhlasová by navíc měly tu výhodu, že by měly přestávku, než by se přešlo na druhou část, což v případě dvouhodinového snímku nebývá zvykem. Cynicky by se chtělo napsat, že kolegové ze Západu neměli režisérovi zasílat filmový materiál, když mu došel, protože celý zbytek po "falešné popravě" mi přijde jednak zhola zbytečný, jednak co do proměny jednání ústředního dua - vyobrazeného na plakátu - nedůvěryhodný. Zbytečný, protože se dosáhlo vrcholu v týrání hrdinky, dál se týrá jenom divák za účelem dokázání krutosti režimu, i když by předcházející minuty bohatě stačily. Nedůvěrhodný, protože se z předtím trojrozměrných postav stávají figurky, které mají pouze splnit zadání (po soustavně projevované náklonosti přejít k důslednému psychickému deptání krátce po zhroucení?; projevení tzv. Stockholmského syndromu k předtim vedlejší postavě věznitele, který se objevoval ve vyprávění dle toho, jak se to zrovna hodilo?). Emocionální působivost je více-méně automatická, brilantní herecké výkony u takto koncipované látky samozřejmostí, ale pro mě jde ve výsledku o lepší průměr, a to kvůli nefilmovosti a naopodstatněné natahovanosti. (28.01.2012)

Syrová obžaloba komunistické paranoie 50. let. Kabaretní začátek vůbec nenapovídá jakým směrem se polský trezorový film bude ubírat. Sotva se však hlavní hrdinka, na první pohled afektovaná káča, dostává do komunistického vězení a ochutná praktiky vlády lidu v praxi, divák velmi rychle pochopí, že se ocitá na půdě nemilosrdného dramatu. Bavila mne osobnost zpočátku nesympatické Toni Diwisz, která procházejíc peklem, nachází v sobě neuvěřitelnou vnitřní sílu k "souboji" se sadistickými vyšetřovateli a brutálními výslechovými metodami. Uvěřitelné a zdrcující představení je v závěru nepochopitelně vyhozeno z okna nepravděpodobným vývojem situace, ale na přehodnocení už mi nezbyla síla. Vyčerpávající pětka. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (28.08.2015)

Tenhle film jsem kdysi, více než patnáct let zpátky, viděla ve filmovém klubu v Olomouci a zůstala jsem z něj úplně perplex, pravda, ještě mládě, ale zaryl se do mě tehdy tak, že jsem na jeho působivost už nikdy nezapomněla - jméno autora ani snímku jsem si v paměti nepodržela, jen ten silný prožitek, a doteď po něm marně pátrala. Až nyní jsem ho rozeznala v programu 3kino 2019, tzv. Festivalu středoevropského filmu, který se ale jeví spíš jako historizující polské filmové defilé s přicmrndávkou z Česka a Slovenska. Nešť, jsem ráda, že záhada je rozřešena. Znovu se na něj jít podívat sílu ani motivaci neshledám, stejně jako bych podruhé nešla na Krátký film o zabíjení, takže o jeho filmových kvalitách nemůžu popravdě říct nic, tehdy jsem z toho ještě neměla rozum, chybělo mi veškeré srovnání, rozhled i odstup a ráda věřím, že zdejší komentáře vyhmatávají slabiny právem, ale něco věrohodně silného v tom bylo, protože když se dnes řekne polský film, tak kromě stejnojmenného českého podvratného snímku mi na mysli vytanou regulérně tyhle dva, a pak opravdu dobrého dlouho nic, jen řada větších či menších přepjatě patetických zklamání. (10.10.2019)