Café society

Woody Allen mi v tomhle snímku přijde trochu vyčpělý. Jasně, je to velmi dobře natočené, dialogy sem tam mají smysl a jsou i zajímavé, pokud ne zábavné, ale celkově jsem měl tak nějak pocit, že to je vlastně o ničem. K postavám jsem se nedovedl dostat a například druhá Veronika mi přišla zbytečná a samoúčelná, i když samozřejmě určitý smysl má. (23.10.2016)

Začalo to hezky, ale druhá část mám pocit vedla do ztracena (kde navíc postavy opticky nezestárnou). I tak je to pěkný retrovýlet do Hollywoodu/ New Yorku let třicátých a čtyřicátých, opředených desiluzí, snobskou smetánkou, navíc s humornou vsuvkou do židovský rodinky včetně tvrdých praktik gangsterů (viva Corey Stoll). Eisenberg ve svý roztomile neohrabaný a drzý poloze baví a zároveň je na facku. Jak říkám, ve výsledku nevím, co si z děje a osudu postav vlastně vzít, zda stálo za to příběh tady téhle vadné romance vůbec vyprávět - což může být záměrný, stejně jako nedotažený. Neboli tady @Cervenak a odnikud nikam :) "When the sun starts to dip on the Hollywood hills, the light often takes on the saturated loveliness of color by Technicolor..." (23.08.2019)

Nutnou premisou pro zhlédnutí tohoto snímku je nehynoucí láska a nekonečný obdiv vůči Woody Allenovi. Dodnes se bohužel nedovedu rozhodnout, či mám tohoto postaršího poloplešárda rád nebo ne. Jeho dřívější tvorba se mi obvykle docela zamlouvá, ale mám pocit, že s přibývajícími lety mu ubývají nejenom vlasy, ale kosmickou rychlostí i IQ, a proto se mu sem tam podaří vytvořit sračku, jako je třeba tento film. Rozhodně doporučuji věnovat pozornost minimálně těm úvodním kecům, které diváky seznamují s veškerými rodinnými vazbami všech zúčastněných. Já samozřejmě úvodního uspávače hadů neposlouchal, takže jsem rodinné vazby registroval až v průběhu. Za pochvalu stojí určitě moc pěkné prostředí, kde se celá tato nudírna odehrává. Příběh mě opravdu vůbec ničím neoslovil a jak tak koukám na hodnocení kolem, tak jsem v tom nebyl sám. Pochválil bych určitě výkon Eisenberga, který znovu ukázal jak dobrý je herec. Naopak bych nepochválil Kristen Stewart, která naopak znovu ukázala, jaká je píča, což mě nepřekvapilo, neboť jsem s tím byl již obeznámen z toho nesmyslu o pseudo upírech, pseudo vlkodlacích a další prapodivné havěti, ve kterém účinkovala. Dostála tak v podstatě mé premisy. Ani zde nehrála až tak diametrálně odlišnou roli a opět si dle mé premisy vybírala mezi dvěma penisy, stejně jako tomu bylo v Twilightu. Nějak si snímek nedokázal získat moji pozornost a postupně jsem se jím pronudil až k závěrečným titulkům. Hvězdička je maximum. Woody už by si měl zaplatit zálohu za rakev a začít pomalu přemýšlet o odchodu na věčnost. Minimálně alespoň o odchodu z filmové scény. Obávám se, že už nemá moc co nabídnout a čím překvapit. Poslední jeho snímky už s notnou dávnou sebezapření ocení zřejmě jen jeho nejtvrdší fanouškovské jádro. (26.09.2016)

Woody Allen se nám ztrácí před očima, dalo by se napsat. Občas sice naservíruje něco výživnějšího, na čemž si rádi pochutnáme, ale většinou jsou to jen drobné gastronomické radosti. Nijak šarmantní Jesse Eisenberg čeká na příležitost v Hollywoodu, kterou má představovat telefonát od strýce Steva Carella. Spřízněnou duši zatím najde v Kristen Stewart, ovšem má to jeden háček. Rychlé slovní výměny sice nechybí, avšak dialogy už prostě neladí jako před lety. Newyorský patriot se jednoduše vystřílet a zdá se, že se vrací k nepovedeným a nevýrazným látkám, které kdysi uložil do šuplíku. A ani sám nevěřil, že je někdy zase opráší. O pozadí starého dobrého Hollywoodu se toho moc nedozvíme, o mezilidských vztazích zrovna tak. Prostě jen klasické melodrama, které ani nemá předpoklady k tomu nějak strhnout. To, že se za kameru postavil legendární Vittorio Storaro, jsem si ze záběrů (nějakou jejich oslnivostí) ani nevšiml. (13.08.2018)

Naposledy jsem se vcelku nadchla pro Kouzlo měsíčního svitu, ale Café society je ještě lepší. Tolik autentického štěstí z meziválečného Hollywoodu jsem už dlouho nezažila. Spousta vynikajících detailů, pomrkávání, hrátky se jmény a projekty a do toho klasická analýza vztahů. Není nutné se kochat romancí, která není úplně tip top, ale pokud oceníte art deco a ziliardu odkazů na všechny ty Glorie Swanson, Barbary Stanwyck, Ginger Rogers nebo Jean Harlow, jste tu správně. Kostýmy, výprava, atmosféra na jedničku, jen až po tom všem jsem si uvědomila, že líčení dobové není, ale naštěstí to celku nijak zvlášť nevadí (což je zajímavý paradox). (26.09.2016)