Milada

Ta doba nebyla snadná, o politické oběti se dnes učí školáci a jsou po ní pojmenované ulice. Jenže samotný film je nesouvislý, poslepovaný a bez náboje. Co na tom, že podobné kousky jsou řemeslně vypiplané, v celkovém vyznění přesto působí sterilně. Nechápu, jak si někdo debutující troufne na takovou látku. Kritický odstup chybí. Izraelská herečka Ayelet Zurer slušná, herecky to obecně není zlé. Postsynchron v dabované verzi je ovšem průšvih. (10.11.2018)

Hned vysvětlím a budu stručný. Když koukám na film, potřebuju cítit, že jsem s herci na plátně. To ale není možné, když na tom plátně nejsou ani sami herci, prokristapána Boha jeho! Co je to za podělanej nápad obsadit do českého filmu tři cizince a kvůli nim pak předabovat všechny okolo? Jestli jste si pane Mrnko myslel, že jde naslintat emoce ve studiu do mikrofonu, doporučuju vám vzít peněženku a jít se na ten váš paskvil podívat. "Měla jsem krásný život", řekla na konci Milada a zatloukla poslední hřebík do rakve. (05.11.2017)

Dlouho jsem se v kině tak neošívala. Budiž Mrnkovi ke cti, že si jako celovečerní debut vybral tak náročné, zajímavé a jistě nosné téma, ale tím jsem v podstatě vyčerpala všechna pozitiva. Dobře, pochvalu ještě zaslouží představitelka titulní role a radost mi udělala třeba i Kerekes, český dabing je naštěstí také velmi slušný (na rozdíl od pekelného traileru). Co je to ale platné, když naprosto selhala dramaturgie? Tolik zbytečných (a špatně sestříhaných) scén typu "dcera Milady vejde do třídy, střih do jiného obrazu a po několika minutách střih zpátky na dceru půjčující si od spolužačky tužku". Orientovat se v dění na plátně bylo mnohdy velmi komplikované, protože tvůrci se příliš nezdržovali s popisem tehdejší situace v Československu, vlastně se nezdržovali s žádným popisem. Pokud tedy divák není dopředu obeznámen jak s příběhem Horákové, tak s politicko-historickým kontextem, musí se v některých částech filmu nutně ztrácet. Šílená Geislerová už je jenom třešničkou na dortu. Sedláčkova televizní verze mi sedla mnohem víc. (07.11.2017)

Při vší úctě k paní Miladě Horákové, přes veliký obdiv nad její osobou a statečností, 3 hvězdičky jsou opravdu maximum, které mohu Mrnkovu filmu Milada dát. Za mě tím nejhorším byla velmi chaoticky zpracována první polovina z let 1933–1948, kdy se o Horákové činnosti člověk dozví skutečně velmi málo (nejvíc prakticky hned v psaném prologu) a naopak zde výrazně akcentuje nepříliš přesvědčivé rodinné drama, přičemž některé dialogy ze soukromé sféry zde dosahují až úroveň agitky.. i těch pár silných okamžiků z koncetračního tábora v tom snadno zapadne. Celou politickou linku kolem Horákové se tvůrci snaží podat ve zkratce natolik, až se dopouští velmi rozpačitých dějových vyústění (opravdu potřebovali Američané tajně pašovanou zprávu od Horákové, psanou neviditelným písmem, na to aby se mohli dovědět něco o Únoru 1948 ?). Skutečně silné dojmy začal ve mě tento film vyvolávat až ve scénách po Horákové zatčení, když se ocitá tváří v tvář s nekompromisními vyšetřovately, potažmo i celým komunistickým režimem, který pouhé tři roky po skončení Protektorátu prakticky jen nastolil novou totalitní diktaturu, v mnohém té nacistické skutečně podobnou. Marný boj proti systému, které v tuto chvíli nezvrátily ani tisícky dopisů od lidí prosící o milost na čele s Einsteinem či světovými politiky. Kdyby tvůrci místo první hodiny ještě více rozehrály tuto část Horákové životního příběhu včetně soudního procesu, kdyžtak i s malými návraty do minulosti před zatčením či za války, a nekazili některé z nejpůsobivějších scén před popravou tak nemastnou a neslanou hudbou (zcela tiše to mohlo udělat daleko víc strhující dojem), mohl dát výsledek vzniknout skutečně nezapomenutelnému zážitku. Takto dal vzniknout snímku, který sice ocením jako relativně důstojné připomenutí si významné osobnosti i kapitoly z národních dějin, protože odkaz Milady Horákové nesmí zapadnout, ale v námětu byl rozhodně daleko větší potenciál, jenž zůstal zčásti nenaplněn. Rád bych ke dvou starším a nesmírnně působivým filmům Doznání (Costa-Gavras, 1970) a Jen o rodinných záležitostech (Jiří Svoboda, 1990) připojil i nějaký současný filmový příspěvek na téma stalinistických procesů 50. let v Československu, ale vypadá to, že ještě si budu muset dlouho počkat... 60% (28.08.2020)

Pro mě rozhodně ne takový průser, jak čtu v některých recenzích. Jen mi Milada přišla taková útržkovitá, skákala z jednoho období do druhého a vlastně mi chybělo něco, co by to všechno pospojovalo. Konec byl sice smutný, ale u takovéhoto filmu bych očekával mnohem více emocí. Moc se mi líbila Taťjana Medvecká na začátku, Ayelet svou roli taky zvládla dobře. Průměr a menší zklamání. (31.01.2018)