Súkromné životy

Také tam vidím toho Bergmana, je to opravdu niterný a velmi smutný film. Scénář psala žena, ale předchozí taktéž ženský film, psal s Hanákem další muž a proto si říkám: jak to ten pán dělá, že se dokáže zcela oprostit od mužského pohledu na svět. Škoda, že ten film tak zapadl, rozhodně ho řadím k tomu nejlepšímu, co Hanák natočil a je tedy jedním z mála režiséru Nové vlny, který po pádu režimu umělecky nevyhořel. (21.02.2012)

Súkromné životy režiséra Dušana Hanáka z roku 1990 tak trochu pripomínajú voľné pokračovanie jeho nie veľmi dobrého, o päť rokov staršieho filmu Tichá radosť. Aj keď s ním - až na primárne zameranie sa na ženské postavy - nemajú nič spoločné. Nehovoriac o tom, že v tomto prípade ide o dielo kvalitatívne o čosi lepšie. Príbeh o dvoch nevlastných sestrách (Jana Šulcová a Magda Vášáryová) je psychologickou sondou nielen do ženského a súrodeneckého sveta, ale do sveta vzťahov vo všeobecnosti, keďže režisér Hanák v snímke pracuje s viacerými postavami, snažiac sa komplexne zachytiť neraz komplikované vzťahy medzi nimi. A dá sa povedať, že celkom úspešne, keďže postavy predstavujú najvýraznejší prvok, aký možno v tomto filme nájsť. Dielo "ťahá" najmä dominantná, takmer bez emócií hrajúca Jana Šulcová, veľmi zaujímavý je v role novinára-spisovateľa aj Václav Helšus. Vo vedľajších úlohách sa objavuje viacero známych hereckých tvárí. Príbehu ako takému by neuškodilo, ak by bol o trochu dynamickejší a výraznejší, ale svoj účel v podstate spĺňa, dobre pracujúc s rovinou psychológie. Snímka zároveň dokáže zaujať svojou autentickou výpravou, ktorá reflektuje atmosféru a reálie končiacich sa osemdesiatych rokov v Československu a blížiaci sa pád komunistického režimu (v scéne zo strechy napríklad za Václavom Helšusom a Stanom Dančiakom stále vidieť nápis "Proletári všetkých krajín, spojte sa!"). Súkromné životy nie sú filmom, o ktorom by sa dalo hovoriť ako o excelentnom. Ide však o pozerateľnú drámu s prvkami psychológie, dosahujúcu priemerných kvalít, ktorou si režisér Dušan Hanák do istej miery napráva reputáciu po Tichej radosti. (23.07.2024)

Místy je to těžkopádně pojaté a i dialogy jsou občas nedůvěryhodně napsané, ale i tak se podle mě jedná o celkem povedené psychologické drama. Sice takové nenápadné a pro někoho s uspávajícím tempem, ale určitá propracovanost v tom je, psychologie postav také a naštěstí se tu ani Dušan Hanák se svým stylem nezapřel, takže to pořád znatelně je jeho autorské dílo, byť ne tak poetické nebo experimentální jako jeho nejslavnější díla. Hodně blízko to má ke stylu Tiché radosti, který je víceméně klasický lehce artovější československý psychologický film, ale na rozdíl od ní mě tu víc zajímaly postavy, přišlo mi to mírně propracovanější a také mě víc pohltila ta specifická atmosféra. Jen mi to tak trochu přijde jako spíše ženský film, který víc pochopí právě ženy, ale není to až takové, že by to nemohl pochopit i muž. Hanák má i povedenější filmy, ale tenhle jeho poslední (když nepočítám dokument Papírové hlavy) za pozornost podle mě taky stojí, i přes to, že má výrazně nižší hodnocení než ostatní. A možná i chápu, že už pak nikdy nic jiného nenatočil - je tu totiž trošku poznat, že už řekl světu všechno, co chtěl a zůstat u psychologických dramat do konce života nechce. Ale stejně by mě zajímalo, jak by vypadal jeho další případný film, protože se zároveň nedá říct, že by se úplně vyčerpal... Slabé 4* (17.03.2023)

Jako všechny Hanákovy filmy, i tento otevírá čas a prostor současné době, reálnímu životnímu dramatu. Nenabízí jednooký pohled na to, co předkládá před diváka. Není to pohled klíčovou dírkou, poskytuje výhled hned z několika oken. Tři životy zpleteny do jednoho vrkoče příběhu. V Hanákových filmech nic není jednoduché, nic není "jen tak". Divák není vtažen do příběhu, aby se musel rozhodnout, kdo je dobrý a kdo zlý. Ukazuje různou sílu osobností a nastěhuje se do mysli. Hluboce a živě. Až tak, že po vzhlédnutí filmu jsem si chtěla sednout do tichého tmavého koutku, popovídat si sama se sebou a znovu se najít. (16.08.2014)

Já byl uchvácený Hanákovými filmy Tichá radosť, Ružové sny a Ja milujem, ty miluješ. Jeden lepší než druhý. A tak jsem si opatřil i tenhle - a zklamání. Řekl bych, že to je způsobené slabým scénářem. Jeho autorka, mimochodem v letech 1998 – 2002 poslankyně federálního parlamentu, byla v téhle oblasti velice nezkušená a je to znát. Děj se potácí od ničeho nikam. Škoda. Nejlepší na filmu byla hudba. (18.03.2022)