Hořké slzy Petry von Kantové

Divadelní rozhovory na jediné téma v jedné ložnici. Rozbor situace kdy jeden miluje, že mu to žíly trhá a druhý nedokáže mít víc než jen rád. Pomalý rozjezd, nepříjemně povedený střed, kdy se mi chtělo i uši/oči odvracet (pravda bolí i na obrazovce) a zdlouhavý dojezd. Výborná představitelka hlavní role, ta její povýšenecká němčina mi mimořádně ani uši netrhala. Nevím jak všemu přihlížející služka Marlene, ale mě jako diváka tenhle dvouhodinový kousek doopravdy bavil všeho všudy možná tak hodinu, zbytek byl na mě až moc divadelní, až moc vleklý, až moc... 50% (13.01.2013)

Vůbec jsem nečekala, že mě tenhle kultovní snímek, k němuž jsem se dostala až teď (protože chci vidět Ozonovo zpracování stejné látky ve filmu Peter von Kant, přišlo mi dobré se napřed seznámit s předlohou), tak otráví (ale není to zdaleka první Fassbinder, s kterým se mi to stalo, spíše čest výjimkám). *** Přistoupila bych ráda i na tu vypjatou scénografii, divadelnost, kostýmy i téma, ale vůbec nevidím, co objevného nebo i jen hodného pozoru bylo na sledování té břečky uvařené z tak plytkých a hysterických jalových výlevů, nebo na jejich stejně jalovém a beztvarém vyústění. Sledovat dvě hodiny to útrpné plácání se v pseudohlubokých řečech nebo spíše křečovitých, trapných deklamacích, bylo čisté duševní utrpení. Styděla jsem se i jen za to, že někdo si takhle okleštěně představuje ženské bytosti. Snad mi Ozon spraví chuť, protože téma samotné by za dobré zpracování rozhodně stálo. [Edit: Tak ne, Ozon to nevylepšil.] *** (B12) *~ (31.07.2024)

Filmů s výhradně mužským obsazenstvím bych v paměti aspoň pár vylovil (třeba ze stejného roku Oáza), ale film, v němž vystupují pouze ženy (nepočítáme-li neslyšený hlas manžela jedné z nich na druhé straně telefonu), mi přijde aspoň v této chvíli jako menší unikát. Naštěstí je scénář plný psychologie, úvah nad životem obecně a rozvíjí více témat, s přirozeným spěním k lesbickému motivu, že být divákem opačného pohlaví nemusí být vůbec překážkou. Částečnou překážku jsem ale začal vnímat ve výrazné odtažité stylizaci, skrze níž na mě film působil místy trochu uměle a tím i méně silně, než by mohl. Spoustou konverzace, psychologie v komorním stylu mi Hořké slzy Petry von Kantové připomněly Ingmara Bergmana a filmy jako Persona či Scény z manželského života, z nichž jsem mnohé viděl loni a emočně zapůsobily na mě mnohem víc, přestože mě jejich sledování podobně vyčerpalo. Tady ale ten zásah až na pár krátkých záblesků ne a ne přijít a v hysterické scéně s jakýmsi „zblížením“ s panenkou na podlaze mě už ona vyumělkovanost mírně štvala... Rainera W. Fassbindera uznávám a dobrá polovina z asi 12 mnou viděných filmů se mi od něj vyloženě hodně líbila, ale tady mi připadalo, že kdyby stejný scénář natočil zaměnitelný, ale řemeselně zručný režisér běžných TV inscenací, dost možná by se pro mě konal i silnější zážitek. [65%] (11.06.2024)

Fassbinder úmyslně nezastíral fakt, že toto komorní, konverzační melodrama vzniklo podle jeho divadelní hry. Rozdělil ho rovněž do pěti aktů a ponechal mu zřetelnou teatrální strukturu. Margit Carstensen ji navíc podtrhuje i výrazně dramatickým přednesem. Rozjezd se může zdát poněkud zdlouhavý, avšak nejpozději od momentu, kdy hlavní postava začíná ronit své hořké slzy, začne být zážitek neskutečně intenzivní. Tradičně nechybí Ballhausova důkladně promyšlená, nádherná kompozice každého záběru. (19.05.2011)

Pokiaľ začnete pozerať tento Fassbinderov film bez znalosti faktu, že sa jedná o adaptáciu (vlastnej) divadelnej hry, tak by vám to do piatich minút došlo. Ono to nie je ani tak prepis, ako skôr divadelná hra na plátne. Máme však krásnu možnosť vidieť, v čom sú tieto dve médiá rozdielne. Kamera dokáže rámovať a vie, že tam kde je ona, sú aj divákove oči. Čiže môžeme sledovať napríklad scénu, kde je v "ráme" 5 žien a to každá v polohe, charakteristickej danej osobe ako v živote Petry (ona sama leží zničená na zemi), tak v danej situácii v deji. Diváci v divadle sú každý na inom mieste a túto možnosť nemajú. Je to síce jasné ako facka, ale aj o tomto je Petra von Kant. Nikto nerozumie ženám tak, ako homosexuáli a tak snáď iba Fassbinder a Almodovar si môžu dovoliť natočiť filmy výhradne bez mužov (alebo skoro bez mužov, toto iba Petra sa bez nich zaobíde úplne). Čo neznamená, že sa toho o mužoch z ich filmov nič nedozvieme. Práve naopak, zaujíma nás totiž, čo si o nás ženy úprimne myslia a ako v skutočnosti ovplyvňujeme ich život. (07.09.2014)