Manželství Marie Braunové

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. *** (23.10.2015)

Fassbinder má svůj hodně specifický styl, díky kterému je celkem rozpoznatelný. Ta odtažitost je zde patrná až do poslední scény, která je tak trochu překvapením, ale zároveň nevyhnutelným důsledkem. Celý příběh má relativně dobré a zajímavé postavy, které ale mohou být i pro diváka vzdálené. Fassbinder ale celý film držel pevně v rukou. (12.11.2015)

Dokonale napsaný příběh hrají skvělí herci pod vedením velice invenčního režiséra. Několikavrstevnatý film nabízí několik romatických dramat, k tomu se nebojí si přidat i nějaké to drama existenciální a návdavkem se bez skrupulí pouští do velice zdařilé kritiky hospodàřského zázraku poválečného Německa. Němci jsou jeden z mála národů, kteří sami sobě umí nastavit zrcadlo, byť by to, co v něm uvidí, bylo sebekrutější. A Fasbinder v tomto snímku dokáže být krutý ažaž. Krutost se zde mísí s jemností a noblesou. Opět neskutečný filmový zážitek. (03.01.2020)

Můj čtvrtý Fassbinder (po Strach jíst duše, Proč posedl amok pana R. a Querelle; na přesnou chronologii už si však nevzpomenu, řazeno tedy od nejhlubšího zážitku k těm "méně hodnotným" (v obrovských uvozovkách)), a opět - kdybychom byli na divadle (a nejsme nakonec?) - standing ovation; nevím, jak to ten chlap dělá, že mě vždy dostane do kolen. Zde: čerstvě poválečné zkušenosti Německa by se nemohlo dostat hodnověrnějšího výrazu, takhle nějak to tam tehdy muselo vypadat! Hlavně však: Marie Braunová je výborně napsaná a výborně zahraná postava. Dáma, kterou okolnosti donutily (ale možná taky ne?, možná apel k přehodnocení všech hodnot byl výkřikem odněkud z hloubi její duše?) býti vrcholně emancipovanou, zároveň však stále v područí, a to v područí svého partnerského ideálu. Žena, která se musela (?) státi rozežranou, chtivou, jdoucí přes mrtvoly, stále však svým zvláštním způsobem zůstala sloužící, obětující sebe samu. Právě tahle komplikovanost, potažmo komplexnost, etická nerozlišitelnost (jaký to byl z hlediska mravnostního život?) na mě asi zapůsobila nejsilněji. Pokud bych měl jmenovat film, u kterého by mě zajímalo, jak ho čtou feministické kritičky/feminističtí kritici, byl by to tento. 85% (27.04.2021)

Maria (Hanna Schygulla) a Hermann Braun (Klaus Löwitsch) byli za druhé světové války oddáni. Strávili spolu půl dne a jednu noc. Potom musel Hermann zpět na východní frontu. 1945, již v míru: Hermann je nezvěstný. Nikdo kromě Marie nevěří, že je ještě naživu. Shánějíc nezbytné potraviny na černém trhu, nosívá Maria při sobě Hermannův obrázek, doufajíc v to, že jí domů se vracející vojáci budou moci podat zprávy. Nakonec se však seznamuje s černochem Billem (Greg Eagles) a otěhotní... Fassbinder v naprosto vrcholné formě vypráví o poválečném Německu, nezanedbávaje ani svoji obvyklou geniální postavokresbu. (09.06.2005)