The Disaster Artist: Úžasný propadák

Jsou možná filmy, o nichž si je lépe číst, seznamovat se s jejich existencí prostřednictvím ukázek, nebo v tomto případě i vidět o nich jiný film, kde se o dotyčném snímku vypráví, než je poctivě sledovat od začátku do konce. Americký film Pokoj z roku 2003, proslulý jako největší kult spomezi hodně špatných filmů, jsem neviděl, ale na základě okamžiků, kdy jsem s tímto filmem měl čest, v čele s tímhle čerstvě zhlédnutým Úžasným propadákem, si ho dovolím pasovat přesně na takový případ. Zábavný a vcelku povedený hraný film o vzniku a úspěchu špatného filmu určitě není špatným nápadem a zaujal mě včetně onoho poselství dosáhnout svůj vytýčený síl až do samotného konce, do výslední podoby, i za cenu, že následek či výsledek skončí trochu mimo původní očekávání. Hlavní postava proslulého Tommyho, který představuje týpka, jakému bych se v reálu určitě vyhl velkým obloukem, mi nebyla sympatická snad v žádném směru, ale přesto mě příběh těch dvou po celou dobu zajímal, jistým způsobem jsem jim v tom svém cílu fandil, celkově se dost bavil a několikrát zasmál i nahlas (nejlepší scénou je za mě rozhodně natáčení „I did not hit her... it is not true... it is bullshit.“, završené vtipným hromadným odříkáním ve studiu). Na druhé straně souhlasím s tvrzeními, které se tu v komentářích často vystkytují, že samotný film kromě strohé historie vzniku a natáčení jednoho filmu spolu s množstvím doslovných replik scén z původního filmu zase s ničím dalším moc nepřichází a o žádnou vyloženě nápaditou podívanou, jakou by divák dle tématu na první pohled mohl očekávat, se skutečně moc nejedná. 4 hvězdičky si ale Úžasný propadák nakonec určitě zaslouží a myslím, že na mnoho scén z něj (v tom pozitivním slova smyslu) jen tak nezapomenu. [75%] (25.03.2022)

Parodovat už tak samu o sobě dostatečně legrační předlohu, to je jako nošení pederastů do sakristie. S trochou fantazie se však z toho rozhodně dal udělat solidní pomešní ministrantí grupáč. Ta ale scénáristům generála Franka zjevně chyběla, a tak prostě vzali Opus Asinusi odpudivého polského ufona a jakoby kolem něj jen nastavěli pár dodatečných kamer, které suše sledovaly, jak ten otřesně ubohý mentální moulinex vlastně vznikal. Kuba sice se vší parádou trefil toho retardéra dokonale, nicméně jeho slizce prkenný bratr pobral snad ještě méně talentu než Tomek se Sesterem dohromady, jeho účinkování by se klidně dalo úspěšně parodovat v Katastrofálním kokotovi 2 a daleko lépe by zapadl mezi to toporné obludárium v originále. Když původní Room podpoříte roomem, lze se u té monstrózně bizarní velesračky i slušně pobavit, toto však byla jen nenápaditá, nudná, zoufale nevtipná a nic zajímavého nepřinášející reportáž z natáčení, byť se skvěle groteskně podaným vrchním dementem. (07.03.2018)

Ovládl festival v San Sebastiánu, získal hereckého Glóba, jenže tohle věrné ohlédnutí za vznikem vysmívaného projektu výstředního neumětela Tommyho Wiseaua, který dostal nálepku současného Eda Wooda, mě úplně neoslovilo. Absurdita Wiseaua a jeho filmu má samozřejmě velký potenciál, my jdeme nicméně poměrně očekávaně od setkání dvou mužů na divadelních prknech, přes snahu prosadit se v Hollywoodu, vlastní natáčení až k tragické premiéře. Není to o posměšném blbnutí, jde o upřímnou poctu, třeskutou satiru na Hollywood a portrét dvou nerozlučných přátel s vnitřními démony, kteří se neopustili ani v nejtěžších chvílích. Výborným tahem bylo obsadit do role neúspěšného naivního herce Francova bratra Davea, takže o uvěřitelnou chemii je postaráno. Skvělou komedií bych to rozhodně nenazýval, naneštěstí i těch dramatických scén je málo, místy je to hodně sterilní až nudné, z některých pasáží se úplně vytratila dynamika a jakákoliv přidaná hodnota. James Franco stejně jako ve 127 hodinách dokazuje, že náročnější party zvládne. Osvojil si křečovitou řeč těla, ospalý výraz, akcent. Naopak řada vedlejších postav vyznívá až zbytečně. Silné tři hvězdy, čtyři ale nedám. (27.01.2018)

Toto je asi fakt len film pre milovnikov pôvodneho The Room. Videl som z neho len trailer a sceny, ktore su aj v tomto filme a ani tie mi nepripadali tak mizerne, aby som sa smial. A zaroven mi nepripadal svojou mizernostou zabavny ani film vzniku jedneho mizerneho kultu. Nechapem comu som sa mal smiat alebo co ma na tom malo bavit. Originalny Tommy Wiseau ma napriek svojmu totalnemu antitalentu urcitu charizmu. Zatialco James Franco tu pôsobi odpudivo. A jeho brat uplne neznesitelne. Idealnym reziserom tejto pocty otrasneho herca a rezisera Tommyho Wiseaua by bol Jared Hess. Ten by film dokazal natocit s uprimnym obdivom a zaroven absurdnym humorom. Vo Francovej rezii to je len divne. (18.03.2018)

Navzdory všemu, co o svém projektu Franco říká a co po něm papouškují publicisté a moderátoři talkshow, není "The Disaster Artist" dobrý film. V prvé řadě postrádá opravdové drama a srdce, ale také pořádný vhled do nitra postav. Na rozdíl od často vzpomínaného Burtonova "Eda Wooda" nepřináší "The Disaster Artist" žádný nový ani jakkoli intenzivní či procítěný pohled na Tommyho Wiseaua a jeho egocentrický tvůrčí potrat "The Room". Jen opakuje již mnohokráte řečené a doslovně do filmových sekvencí překlápí postřehy, které napadnou při koukání na "The Room" úplně každého. Na nesrovnalosti a mnohoznačnosti v mýtu, který se kolem filmu a jeho autora utvořil, jenom poukazuje, ale nejde po nich. Ve výsledku tak zůstává jen sled freakshow vinět, kde se Franco pitvoří a vydává to za velký herecký výkon, jenže jak paradoxně ukazuje závěrečné porovnání původních pasáží z "The Room" a jejich rekonstrukcí bratry Francovými a spol., Franco jen dělá, že je Wiseau asi stejně jako to před ním i po něm dělala řada fanoušků "The Room", když s kamarády o filmu mluvili a "přehrávali" nejbizarnější sekvence. Hlavní úskalí "The Disaster Artist" spočívá právě v samotném Francovi. Ten je totiž workoholik s patologickým strachem před tím na chvíli ustrnout. Proto také jeho filmografie na jedné straně vyvolává úžas nad počtem projektů, které každoročně stíhá realizovat coby producent, režisér a herec. Jenže smutnou pravdou zůstává, že Franco není žádný multitaskingový génius, ale prostě člověk s omezenou kapacitou jako prostě většina z nás. V herectví se to ještě dá maskovat chvilkovým vypětím a prací maskérů a kostymérů, ale právě Francovy režijní projekty jsou ukázkovým příkladem nedotaženého potenciálu. Franco se nedokáže soustředěně věnovat jedné věci několik měsíců, ba dokonce let jako pořádní režiséři, ani nemá vlastní osobitý rukopis, který by jeho projekty ozvláštňoval (jako např. u sériových řemeslníků Takašiho Miikeho či Seidžuna Suzukiho). Pro Franca je každý film jen jednou z tisíce položek na neustále bobtnajícím "to do" listu, které mu skýtají chvilkové povyražení. Jenže zatímco u stylových ptákovinek jako "Future World" to není nic proti ničemu, téma "The Disaster Artist" by si zasloužilo uchopení někým jiným než fantastou s ADHD, který z toho, že během natáčení se všemi komunikuje parodováním Wisseaua ze sebe zkouší dělat velkého auteura nořícího se do nitra role. Naději v tomto směru skýtá dokumentární projekt "A Room Full of Spoons" s jehož tvůrci se Wisseau soudil, protože si dovolili právě to, co Franco ne, že si za cíl vzali odhalení oněch velkých otázek obklopujících "The Room" – odkud Tommy pochází, kolik mu je let a kde na film sehnal peníze. (12.07.2018)