Po strništi bos

Návrat zpět. Nejen před Obecnou školu, ale ještě dál, k archetypálním pohádkovým příběhům o překonávání strachu z vlka, který ohrožuje babičku. Po strništi bos nahlíží život za protektorátu jako nezodpovědné dobrodružství kluka, který si na jednu stranu neuvědomuje, jaké nebezpečí mu hrozí, na druhou stranu je díky své neposkvrněnosti k lecčemu a leckomu vnímavější než druzí. Nevážný tón, který se ovšem vzhledem k dějinnému kontextu může snadno zvrtnout, udávají dvě úvodní scény. V první dva kluci vystaví své životy ohrožení močením na německé vojáky projíždějící pod nimi ve vlaku. V té druhé Eda vyprovokuje střelbu Němců do okna bytu, když mává českou vlajku. Na téhle hraně mezi komickým a tragickým s větším či menším úspěchem balancuje celý film, který není až tak líbivý a neškodný, jak se navenek může jevit. ___ Svěrák dokázal najít funkční způsob, jak zachovat epizodický ráz předlohy a přitom neustále podněcovat naši zvědavost, co přijde dál. Po celý film společně s hlavním hrdinou skrze sérii tragikomických nebo napínavých příhod, v nichž významná role náleží zvířatům (přes celkovou uhlazenost a líbivost jde o dost „živočišný" film s detaily „pokaděného“ dvorku, močícího koně nebo stahování králíka z kůže), objevujeme nový (venkovský) svět. Film nás nevtahuje ani tak příběhem, který by někam směřoval (tenhle rámec poskytují zejména paralelně běžící velké dějiny druhé světové války), ale možností poznávat společně s Edou stále něco nového. Současně s tím dochází k postupnému začlenění Edy do klukovské party, ve které je zprvu za „blbého Pražáka“, ale postupně se naučí chodit naboso, pást husy i opětovat rány. Od začátku pak naši i Edovu zvědavost podněcuje Kaiserova postava zlověstného „Vlka", který se sice stejně jako ostatní hrdinové filmu (lišící se hlavně tím, jaké emoce vzbuzují u protagonisty, v návaznosti na což jsou snímání – děda z podhledu, „Vlk“ v detailech, matka v záběrech s hřejivým zlatavým nádechem) nijak nevyvíjí, ale postupně o něm zjišťujeme nové informace (ne cíleně, aby šlo o detektivku, ale mimoděk) a upravujeme si zavádějící počáteční názor. Závěrečné odhalení ohledně „Vlka" se potom napojuje na ústřední motiv relativity odvážných skutků (jiné je hrdinství Edy, šťastného, že se neposral během nočního přecházení přes hřbitov, jiné hrdinství jeho matky, která se párkrát vzepře názoru mužů). ___ Film zkrátka díky kombinaci epizodického vyprávění se zastřešujícími tématy a navracejícími se motivy vcelku dobře drží pohromadě. Také jeho styl je konzistentní v tom, jak se drží hlediska Edy (díky čemuž si Svěrák může dovolit občasné úlety jako je hororově pohádkový flashback nebo groteskní sen). Vyprávění má alespoň zpočátku, kdy teprve pronikáme do nového světa a je toho před námi ještě hodně k objevování, slušný spád. Ke konci se ovšem projevuje jistá tvůrčí bezradnost v tom, jak propojit malá dramata s velkými dějinami (o jejichž vývoji jsme průběžně jakoby mimochodem zpravováni z útržků dialogů nebo rozhlasového vysílání) a vyprávění smyslupně završit. Objevují se nové motivy a nové postavy, ne vždy příliš ústrojně napojené na hlavní příběh, z nichž některé nasvědčují tomu, že film byl původně výrazně delší („Vlkova" manželka). Vzniká dojem, že by vyprávění podobným navěšováním nových epizod mohlo pokračovat další hodinu a finále je tak paradoxně zároveň roztahané (čekání na konec mi přišlo nekonečné) i uspěchané a nepřináší výraznější katarzi. Ve zkratce: jde o film nedotažený, ale ne nezvládnutý. 65% (17.08.2017) (méně) (více)