Vážený občan

Moc rád bych tak chytře sebereflexivní obraz zhlédl zasazený do českého prostředí. Ono jde v podstatě o u nás protežovaný žánr, odkrývat "maloměstskou náturu" - jenže Vážený občan byl bez problémů koukatelný a člověk nemá po zhlédnutí pocit, že mu režisér právě povýšeně (blahosklonně) nadiktoval, jaký jsou lidi opoždění, ale že on se s tím smířil. V Českém mainstreamu se zpravidla dostaneme pouze ke karikujícímu ohmatávání (a obnovování) stereotypů a archetypů. Vážený občan se sice nevzdává (a neubrání) komediální lince a výsměchu určitým "tradičních" postavičkám, které lemují vstup intelektuálního velikána do duší malého rodného městečka, kdy nostalgii a romantiku postupně střídá opovržení a uvědomění, proč že to vlastně na 40 let zmizel. Jenže ono městečko naštěstí není pro onu komediální linku zbaveno všeho ostatního. Autoři se nevzdávají zároveň nekomediálně (a naštěstí bez využití postupů tragikomedie) tematizovat "vážné sociální problémy," nebo chcete-li zkrátka i pro komedii se nehodící věci ze života malého města a našeho hlavního hrdiny. Spisovatel Mantovani je zde šarmantní a hbitostí jazyka ostatními postavami domněle nedosažitelný, ale naštěstí v důsledku pěkně snadno z piedestalu sesaditelný a (nejednou) sesazený. Vážený občan Mantovani je stejně tak obdivuhodný, jako lehce vychcaný, do sebe trochu zahleděný a v drobnostech prospěchářský, v sobě si libující a subtilně manipulující intelektuál, pravidelně zneužívající (nebo zkrátka využívající) svého intelektu a decentně se rochnící ve své morální a intelektuální nadřazenosti. Myslím, že všechny archetypální figurky jsou ve snímku polidšťovány, zasazeny do uvěřitelnějších sociálních (i unikátně osobních) rolí. Fakt se na to hezky koukalo. Příjemná jednohubka. Hoyt má ale pravdu, že některá klišé trochu bila do očí a střih v několika případech připomínal studentský film. (15.08.2017)

„Odjel jsem ve dvaceti. A nevrátil jsem se. V životě jsem dokázal jedinou věc, unikl jsem Salasu.“ Jenže jeden se prostě neponaučí…Už úvodní ostrý projev naznačí, že Danielovi není brutální upřímnost úplně cizí. V Argentině, kde vše funguje jinak, se slavný navrátilec nejprve těší přízni, úsměvům a publicitě. Jenže jak se místním znelíbí, úsměvy ztvrdnou a dobré způsoby zmizí. Gradace nepříjemných událostí, kterým Danielova upřímnost a podrážděnost vůbec nepomáhá, tak na sebe nenechá dlouho čekat…Snímek je bilančním dramatem, hořknou tragikomedií stejně jako kousavou satirou (a z „lovu“ zatraceně zamrazí). Ano, Daniel mohl prchnout dřív, technická stránka filmu není nijak mimořádná a co předcházelo závěru se nevysvětlí. To ale nemění nic na tom, že duo argentinských tvůrců dobře vědělo, o čem vypráví, a tento příspěvek k tématu „vracet se po letech domů není dobrý nápad“ by neměl zapadnout. Za mě solidní 4*. „Nate. Papír snad chytne.“ - „To je kniha, kterou jste napsal?!“ - „Pálím vlastní knihy, abych přežil.“ (15.12.2019)

-5* mám tu další výrazný zážitek, který mi přinesl tento prozatím málo známý argentinský snímek. Sice se v první polovině netváří nijak výjimečně a návštěva rodného města slavného spisovatele, který si nebere servítky s ničím, probíhá spíš lehce absurdně, ale je to jen příprava na nevyhnutelný dramatický zvrat. Ruční kamera sice občas kazí zážitek, ale herecké výkony jsou slušné. Ve výsledku krásně vystihuje maloměšťactví a díky tomu získal ode mě vysokou známku za smysluplnost. Rozhodně doporučuji zvídavým divákům. [ PŘÍBĚH: 2 /// SMYSL: 3 /// ATMOSFÉRA: 3 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 2 /// NÁLADA: 1+ /// ART: 1 /// STYL: 1 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (14.02.2018)

V první řadě vynikající sociální drama, velmi slušně odvyprávěné, plné silných kontrastů. Do velkého světa Daniela Mantovania, spisovatele, jenž s úsměvem odmítá pozvání od Japonska přes Evropu až do USA, znenadání zasáhne blesk nostalgie. Dobrovolně a snad i s trochou naděje se vrací, ale spíše jen znovu seznamuje s nekompromisním světem buranským...s postavami svých románů. Na nostalgii, natož na seznamování, již ale není čas, je třeba znovu utíkat, nejlépe stejnou cestou, jako před čtyřiceti lety. Daniel má konečně námět na novou knihu. [Filmový klub Citadela - Litvínov] (21.11.2017)

Výsměch oněm romantizujícím vyprávěnkám o nostalgických návratech ke kořenům, do míst, odkud pocházíme. První polovina je trošku rozvláčná, ovšem v druhé půlce člověk pochopí, proč to tak musí být. Po skončení zůstává silná emoce ze sarkasmu, s nímž autoři pohlédli na regionální malost a tupost. Jedno, jestli Argentinkou, Italskou nebo Českou. (09.08.2020)