Anihilace

Ryzí a místy opravdu děsivý sci-fi horor s nejednoznačným koncem. Hypnotická atmosféra průzkumu mutujícího národního parku je možná zbytečně narušovaná vzpomínkovými sekvencemi, ale i ty mají svůj význam. Garland chytře vrství příběh plný vzpomínkových děr a skrze náznaky buduje půdu pro mindfuckové finále, které žádá hlubší analýzu, ani ne tak kvůli tomu co se stalo jako spíš proč. Triky jsou dostačující i když malinko nevyvážené, celkový vizuál je ovšem fantastický. Lidské stromy, plísňové těla a další mutanti ale hlavně slouží příběhu. Herecky není co vytknout, zaujme především Isaac. Po Ex Machina další trefa do černého. (14.03.2018)

Stalker podle Garlanda. Takže asi tisíckrát záživnější, byť na novodobou žánrovou klasiku to úplně nevidím, navíc s Natálkou a Jennifer. Klasická zápletka o výpravě vydávající se po stopách předchozí výpravy do nebezpečných končin, která je zároveň výpravou do vlastního nitra, okořeněná pár hororovými momenty a ústící v artově haluzový závěr, který mi připomněl několik jiných filmů, ale nebudu spojlerovat. (23.03.2018)

Je skvělé, že Netflix v rámci své sci-fi kampaně zfilmovává i příběhy, které jsou součástí aktuální new weird spisovatelské vlny. S tvůrcem původní knihy - Jeffem VanderMeerem jsem se totiž setkal před pár měsíci u jeho knihy Veniss Underground a byl jsem fascinován brutálním surrealilsmem. V případě Annihilation to není tak okaté, ale je to hodně podobné. Možná, kdyby ještě žil Giger a spolupracoval by na tomto filmu stejně, jako třeba na Vetřelcovi, tak by z něj udělal jedinečné dílo. Pořád se ale jedná o hodně slušný kousek. Byl jsem nadšen i přesto, že těch vizuálních nápadů v té bublině mohlo být víc. (16.04.2020)

Některé filmy vlastně stojí za to si odložit na dobu, kdy pomine PR masáž, vlna recenzí i výkřiků na sociálních sítích a databázích. Člověk pak k nim může přistoupit do značné míry oproštěný od balastu ohlasů i očekávání. Zrovna "Annihilation" je případ díla, kterému právě čistá a otevřená mysl nejen prospívá, ale do značné míry ji vyloženě vyžaduje. Nejedná se totiž o sci-fi zakládající si na vědecké věrohodnosti, ale naopak na čirém úžasu z nových světů a forem, přičemž diváky vybízí k ponoření se do nich. Podoba fauny a flóry zde může evokovat apokalypticko enviromentalistické vize Hajaa Mijazakiho. Jenže na rozdíl od jejich ekologické logiky příčiny a následku, potažmo snahy posunout se z parazitismu směrem k symbióze, zdejší svět nemá logiku, smysl či cíl. Jeho jediným principem je asymilace a transformace bujením. Garland do své volné adaptace stejnojmenné předlohy vnáší motivy ztráty, sebedestrukce a současně doplňuje páteř možného výkladu celého vyprávění jako metafory pro turbulentní dynamiku vztahu dvou lidí a jejich složité cesty zpátky k sobě, přičemž na konci oné cesty nevyhnutelně nemohou být stejní jako na začátku. Nicméně nejen díky své záměrné enigmatičnosti "Annihilation" nejlépe funguje jako expedice do jiného světa, který je právě díky své groteskní monstrozitě, zneklidňující nestálosti i přízračné kráse nebývale podmanivý. V dnešní záplavě blockbusterů vydávajících se na nové planety, které ale zůstávají příjemně konvenční, se Garlandovi podařilo navrátit do filmu element fascinovaného úžasu. (25.09.2020)

„Čo to chcelo?“ – „Nemyslím si, že to niečo chcelo.“ VanderMeerovu knihu som si kúpil... a veľmi rýchlo predal. Fascinovala ma zápletka o Oblasti X, z ktorej sa nikto nevracia a ak predsa, je pomätený, alebo smrteľne chorý. Pravdepodobne v nej neplatia pozemské fyzikálne zákony. Skvelé prostredie, ale kniha hrozná. Na filmové spracovanie som sa napriek tomu tešil, lebo prvé fotky vyzerali krásne a Alexa Garlanda pokladám za jedného z najvzrušujúcejších tvorcov. Dobrou správou je, že muž stojaci za fenomenálnymi a úžasnými kultovkami, ako sú Pláž, O 28 dní alebo Sunshine, kniku výrazne upravil a „skomerčnil“. Takže kým literárna predloha bola od istého bodu pre mňa takmer až nečitateľná (a neskutočne nudná), film je oveľa zábavnejší a atraktívnejší (a hororovejší, ak to chcete počuť takto – aligátor, kríky v tvare ľudských tiel, „ľudský hlas“, čeľuste, psycho finále). Našťastie bez toho, aby strácal na inteligencii, prepracovanosti a ambicióznosti. Naopak, ponúka viacero momentov, scén a riešení, ktoré sú natoľko náročné, že mnohým divákom budú vadiť (to je ale ich problém). Po vizuálnej stránke síce nejde až o takú žranicu, ako som čakal, ale rozhodne sa bavíme o vizuálne nadpriemernom filme. Na mimoriadne silnej, uhrančivej a snovej atmosfére zanechala obrí podiel provokatívna, nádherne šialená hudba. Zaujali ma aj postavy a to vrátane Natalie Portman, ktorú inak príliš nemusím (najlepšia bola psychologička Jennifer Jason Leigh). Troška hapruje (ne)logické jednanie postáv, ktoré mali byť absolútnymi špičkami vo svojich odboroch a ktoré zrejme mali tušiť, že keď sa vydávajú do oblasti, z ktorej sa ešte nikdy nikto nevrátil, nepôjde zrejme všetko podľa plánu. No pri prvých problémoch sa začínajú správať výrazne neprofesionálne a nesmie chýbať scéna, kedy sa gigantické obludy pohybujú s tichosťou rafinovanej myšky. Niektoré veci zostávajú nedopovedané a zvláštnym spôsobom otvorené (Spoiler Prečo Oblasť von pustila za celú tú dobu len jedného dvojníka? Spoiler). (15.03.2018)