Reklama

Reklama

Jánošík - Pravdivá historie

  • Polsko Janosik. Prawdziwa historia (více)
Trailer
Polsko / Slovensko / Česko, 2009, 137 min

VOD (1)

V našem příběhu poznáváme Jánošíka (Václav Jiráček) jako vojáka Rákocziho vojska. O pár let později ho vidíme v císařském vojsku, kde hlídá vězně u správce Bytčianského zámku Krištofa Ugronoviča (Marián Labuda). Jednoho však neuhlídá, nebo spíše uhlídat nechce... Je jím dávno pronásledovaný zbojník kapitán Tomáš Uhorčík (Ivan Martinka). Další zimu tráví Jura doma v Terchovej. Uhorčík si ho najde a přesvědčí ho, aby se přidal ke zbojníkům. Jánošík si brzy získá obdiv jak Uhorčíka, tak i některých členů zbojnické družiny. Mezitím, co Jánošík poznává zbojnický život se Uhorčík zamiluje, rozhodne se oženit a změnit svůj život. Juro se ujímá vedení družiny. Bohatým bere a chudým dává. Mezi lidmi o něm začínají kolovat legendy. Příběh o lásce, přátelství, o hledání štěstí a o osudu, nad kterým se jen těžko dá vyhrát... Příběh nejslavnějšího zbojníka, který bohatým bral a chudým dával. Stal se symbolem lidového odporu proti panskému útlaku. Lidová fantazie ho obdařila přímo pohádkovými vlastnostmi. Zázračnou silou, neobyčejnou chytrostí a odvážnými činy. I když byly dosud natočeny čtyři celovečerní filmy o Jánošíkovi, slavného lidového hrdinu příliš neznáme. Známe jen lidovou legendu o slavném zbojníkovi, který bohatým bral a chudým dával a kterého po zradě popravili zavěšením na hák za žebro. Opravdového Juru Jánošíka, mladíka z Těrchové, jehož krátký, ale dramatický život inspiroval generace Slováků k vytvoření legendy, přibližuje až tento nový film režisérek Agniezsky Holland a její dcery Kasii Adamik. Výpravný velkofilm vznikl podle scénáře Evy Borušovičové, která několik let studovala archivní záznamy a dokumenty. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (2)

Trailer

Recenze (444)

D.Moore 

všechny recenze uživatele

Je-li tohle "pravdivá historie", tak je na místě Juru Jánošíka zpětně jaksepatří politovat. Jeho zbojnická kariéra totiž za moc nestála. Byla to spíš jedna velká nuda občas proložená sexem a loupením. Ano, přesně tak, jako film. Agnieszka Holland to myslela dobře (však se taky s natáčením slovenského eposu pár let mordovala), bohužel dost věcí jí podrazilo nohy. Jednak V.J., představitel hlavního hrdiny a neskutečný panák, který snad není schopný jediné emoce (vyjma pofňukávání a závěrečných nutně uslzených očí - velice podobně "hrál" i jistý M.S. v Máji... až mě to vyděsilo). Dále příběh, který postrádá pořádné zapamatovatelné momenty a je tvořený jakžtakž zajímavými epizodami pospojovanými nudnou vatou. Zmínit je třeba i přestřelky a přepady, které jsou (vyjma úvodní šarvátky) divné a nedramatické. Naštěstí má ale Jánošík i pár plusů. Tím největším je účast Michala Zebrowského, skvělého to herce a velkého sympaťáka. Právě on má na svědomí možná úplně nejlepší scény točící se kolem jeho "ženy", dítěte a křtu. Dalším plusem budiž líbivá poetická hudba, příroda (což ovšem není kumšt filmařů, že) a... A dál asi nic. Jak jsem psal už několikrát u jiných ambicemi nacpaných veleděl: Film měl být buď o dost kratší nebo o dost zajímavější.__P.S. Richarda Krajča už nechci nikdy v žádném filmu vidět.__P.P.S. Táňu Pauhofovou ano. ()

gogo76 

všechny recenze uživatele

Strašne veľa by sa dalo písať a rozprávať o tomto Jánošíkovi, hlavne preto, že je strašne nevyvážený. Striedajú sa pekné a zaujímavé momenty ako úvod, prísaha, mŕtvy kamarát na kolese, prepadnutie a zbitie sudcu, pohreb kamaráta a následná poprava v daždi, vražda farára, záverečná poprava Jánošíka. .. s nudnými a nezaujimavými, to sú všetky zbytočne posteľné scény, snové vsuvky, krútiaca sa kamera a scény, ktoré dej nikam neposúvajú, hlavne v prvej polovici filmu. Snahu o zobrazené násilie oceňujem, rovnako zobrazenie starých tradícií. V.Jiráček bol taký nemastný, neslaný. Lepšie to sedelo Martinkovi ako Uhorčíkovi a páčila sa mi postava zradcu Huncagu, ktorý mohol dostať trošku väčší priestor. Nevyužití boli ešte mnohí napr: T. Pauhofová, ktorá sa mihne v úvode a párkrát vykukne zaujímavo obsadený Marián Labuda. Hudba bola slušná a v spojení s krutou popravou v závere určite každému pripomenie popravu v Statočnom srdci. Na to, aby vznikol veľkofilm podobných kvalít sme mali skoro všetko. Len nie to postatné. Schopného režiséra a dostatok financií. Ako odrazový mostík pre lepšie zajtrajšky, Jánošík obstojí. Bohužiaľ Bielikovmu dvojdielnemu Jánošíkovi nesiahá ani po pás. Napriek tomu som to chcel vidieť a chcel som kúpou lístka k tým lepším zajtrajškom prispieť. Na záver by som rád napísal zaujímavú vetu jedného historika (článok bol uverejnený v SME), v ktorom povedal, že pravdivý príbeh o Jánošíkovi nikdy nebude, pretože čoho sa mýtus dotkne, to sa premení na mýtus. Film 60%. ()

Reklama

NinadeL 

všechny recenze uživatele

Od roku 1921 se Jánošík pravidelně znovu a znovu vrací jako hrdina stále nových a nových filmů. Jakoby nestačilo vždy podtrhnout technický pokrok a mít všechny Jánošíky v každé fázi filmového pokroku – v němém a zvukovém, v barevném a širokoúhlém. V hraném a animovaném. To by bylo příliš snadné a proto se současná Jiráčkova tvář zapsala jen do galerie mezi celou řádku adaptací, které se realizují napříč celou střední Evropou. V Polsku už také byl (1974), nejčastěji samozřejmě na Slovenku jako Jánošíkov dar (1989), Juro Jánošík (1987), Zbojník Jurko (1976), Jánošík I. a II. (1962) a v Československu Jánošík (1935). Nejideálnější zřejmě ale navždy zůstane ta úplně první verze, protože se nemusela potýkat s takovými absurditami jako je odlišný český a slovenský dabing. Dnešní Jánošík je snahou o překonání tradice a určení nového směru, ale na to je film Hollandové a Adamikové příliš roztříštěný s nepříliš dobře vyřešením vztahem ke své slavné konkurenci. ()

Cival 

všechny recenze uživatele

Výrazně lepší než Bathory... přesto žádná výhra. Na rozdíl od Jakubiskova velepočinu to ale aspoň vypadá jako historický film a ne úplná fraška, v níž se motají komparsisté. Je fajn, že režisérská dvojka umí využít přírodní scenérie, hudbu a dobové nádobíčko ve svůj prospěch. Jenže romantická zbojnická idylka sama o sobě 140 minut neutáhne a nadabovaní herci se svými písničkami a strnulými promluvami občas evokují nějaké výukové vystoupení ve skanzenu, které si děti ze školní družiny užijí těsně před odpolední svačinou. Jedinečnou kapitolou je pak ukníkaný Václav Jiráček, jenž má k charismatickému a mýty opředenému velikánovi asi tak daleko jako já k Vinu Dieselovi. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Ženská kinematografie, plně zrcadlící svébytné ženské vidění světa, tedy to, po čem feminističtí mužové odedávna volali a upozorňovali na jeho nezastupitelnost, je dnes tu a má se čile - pro někoho snad až příliš - k světu. Před jejím pohledem nezůstávají nedotčeny ani „nejposvátnější“ tvrze tradičního patriarchalismu, k nimž nepochybně patří i jánošíkovské téma. Pro Slováky musí být vnímání a osvojování výsledku práce polského ženského režisérského tandemu o to nesnadnější, že je uchopen opravdu středoevropsky. A tak klíčovou úlohu národního hrdiny hraje Čech Václav Jiráček, jeho první lásku v Česku působící Slovenka Táňa Pauhofová, slovenské ženy mj. ztělesňují - nutno říci, že skvěle - přední polské herečky Maja Ostaszewska, Katarzyna Hermanová či Danuta Szaflarska, mezi herci se objevuje i český rocker Richard Krajčo a polský "superman" známý z filmů polského národního bájesloví Michal Zebrowski. Středoevropský čtyřúhelník dotváří i čtyřjazyčný dabing, s nímž je film uváděn do kin členských zemí Visegrádské čtyřky. V této souvislosti se logicky nabízí srovnání s klasickou slovenskou verzí Pala Bielika. Z tohoto hlediska obstojí výstup polského filmařského feminismu víc než dobře a současně zpětně pozitivně zhodnocuje dnes již klasický Bielikův koncept. Ve slovenském případě vítězí obsahově i v pojetí legenda nad sporou skutečností, která přesto do filmu vniká a sošnému – výbornému – Kuchtovu Jánošíkovi propůjčuje řadu zlidšťujících prvků. V polském případě zůstává hlavní osou sporá realita, která se neobejde bez folklórních prvků důsledně slovenských, ale pro oživení i doplnění děje využívá v mnohém rovněž prvky legendy. Odlišnosti ve výchozí optice mužského a ženského vidění přesto – soudím, že k prospěchu věci - zůstávají. Podobně jako v naprosto odlišném – rovněž feministickém – filmu CHARLOTTA GREYOVÁ do popředí vystupují intimní momenty a duchovní i obyčejový svět rustikální společnosti jánošíkovské doby. Asi víc, než režisérky i scénáristka Eva Borušovičová (narozena 1970 v západoslovenské Levici, ale národností Češka), mj. rovněž filmová režisérka a slovenský vklad do společného projektu, chtěly, pronikla do tohoto JÁNOŠÍKA poetika cyklického venkovského roku pozdního feudalismu, upomínající pro změnu na klasické dílo české spisovatelky česko-slovenské vzájemnosti Boženy Němcové BABIČKA. Zhruba v polovině filmu toto vidění téměř rozbíjí jánošíkovský příběh a relativizuje jinak pozoruhodný a až monumentálně působící trojautorský rukopis díla. Silným momentem je naopak výrok další klíčové postavy filmu Barbory, Jánošíkova pozdě nalezeného, avšak nenaplněného smyslu i výhledu dalšího života, ve výtečném podání Sarah Zoe Cannerové, začínajícího talentu zřejmě americké kinematografie hraného filmu, že je farářskou dceru neúměrně vysokého vzrůstu oproti sporým, nevysokým mužům Terchové a jejího okolí i celého údolí říčky Varinky, v níž tento severoslovenský městys leží. Tato věta vlastně legitimuje Jiráčkovu nominaci pro hlavní roli filmu a dále zpozemšťuje jánošíkovský mýtus. Oč více je na pověsti a folklóru založena větší část filmu, o to kronikářštěji vyznívá jeho závěr, který jde až do posledního naturalistického detailu. Ale ani tady, ani v intimních scénách, které rozhodně nejsou páteří filmu, jak tvrdí někteří recenzenti, nepřekračují autorky hranice vkusu a nejen ženské cudnosti a taktu. O to jednoznačněji a drtivěji vyznívá základní rovina filmu, kterou zahrnuje i Bielikův pohled, totiž jánošíkovský pocit nezvratného, osudového kroku, který se nikdy neměl stát, kroku, který smysl život nejenže nedává, ale naopak odnímá, kroku, který vede k zákonitému hrůznému předčasnému konci života. Jiráčkův Jánošík je v závěru filmu zlomený, fyzicky vyřízený muž, ztýraný právem útrpným, jak také lze eufemisticky nazvat institucionalizované brutální mučení, pro nějž je popravní exekuce vlastně vysvobozením, jak mu během blouznění našeptává lidová léčitelka, stoletá „krstná stará mama“. Slovenskému, ale i českému a středoevropskému divákovi se tak uzavírá jánošíkovský trojúhelník: po sošném bielikovském Kuchtovi a laskavě vlídném a odlehčeném poněkud letitějším – z tohoto tria herecky určitě nejsilnějším - jedinečném krónerovském Pachovi z podtatranských Hýb přichází jinošský a nejvíc pozemský jiráčkovský Jánošík, herecky především vděčná tvárná hmota v rukou svých feministických stvořitelek. Nezdá se, že by tím měl jánošíkovský mýtus utrpět. Spíše naopak. Hrdina zůstává legendou, která je v Boruševičové dikci realističtější, než by se mohlo zdát, ale současně i postavou z masa a kostí a také symbolem, naznačujícím, že slovenská společnost postupně – rychle – dozrává do svého svébytného evropského tvaru. Jen budoucnost dále doloží či naopak vyvrátí možnou nadčasovost tohoto pozoruhodného díla. () (méně) (více)

Galerie (54)

Zajímavosti (28)

  • Zahralo si aj viac ako tisíc zvierat, najpočetnejšie skupiny tvorilo 920 oviec a 76 koní. (marek.stone)
  • Eva Borušovičová písala scenár sedem rokov. (marek.stone)
  • Otvorená zlomenina stehennej kosti, polámané rebrá a zápal pľúc, niekoľko drobných šrámov zo súbojov a modriny, taká je zdravotná bilancia zúčastnených kaskadérov po nakrúcaní v náročných poveternostných podmienkach a ťažkých terénoch.
    Predstaviteľ hlavnej postavy Václav Jiráček si odniesol „iba” šrámy, odlomený kúsok zubu a reumu v rukách. To bol pozostatok nakrúcania v rieke Dunajec, ktorá mala asi osem stupňov, ako aj milostnej scény v snehu s Jánošíkovou prvou láskou (Táňa Pauhofová). (marek.stone)

Reklama

Reklama