Ulice Cloverfield 10

Zdařilé minimalistické zpracování nejrůznějších komorně mysteriózních nápadů, které příběh krásně rozkrývá, dává dohromady a opakovaně mlží. To vše na pozadí názvu, který se k celku hodí asi nejméně (Válka světů: sklep 10). Jako debut výborně odvedená práce a tahouny zážitků jsou i všichni (tři) herci, perfektní práce se zvukem a výtečná hudba. (12.04.2016)

SPOILERY. Ulica Cloverfield 10 bol pôvodne „obyčajný“ psychotriler o šialenom únoscovi dievčat v podaní masívne presvedčivého Johna Goodmana. Ale potom sa k projektu primotal J.J. Abrams a „dodatočne“, bohvieprečo, k nemu prilepil 15-minútové trikové (a nudné) finále s mimozemšťanmi, aby to zapadlo do univerza Cloverfield, ktoré odštartoval v r. 2008. Tipujem, že „pôvodný“ príbeh sa končil výbuchom bunkra. Netuším, či by to tak bolo lepšie alebo horšie, ale "dodatočné" finále je podľa mňa natoľko WTF, až som si ho užil a ak by to malo byť "len" o vrahovi, asi by som si snímku neužil tak, ako som si ju užil, keď je o vrahovi, aj mimozemskej invázii. Názov každopádne istým spôsobom nedáva zmysel, lebo slovo „cloverfield“ v tomto prípade neznamená odkaz na film Cloverfield, ale je to adresa, na ktorej býva jedna z postáv (viď. zrazená poštová schránka). Mohol by som napísať, že na výsledku je toto všetko poznať, ale klamal by som. Je to napísané tak šikovne (a pritom jednoducho), že žánrový hybrid prekvapivo sedí pokope a práveže z nedostatku urobil prednosť, pretože daj je vďaka tomu nepredvídateľný a každých X minút sa vytasí so scénou, ktorú nečakáte a ktorá vás prinúti spätne prehodnotiť nielen dovtedajší dej, ale i činy niektorých postáv. Okrem scenára by som za hlavný klad snímky označil nezázračnú, ale ani nekazivú réžiu, robustný výkon náladového Johna Goodmana, extrémne komornú výpravu (ktorá je v ostrom kontraste s naopak veľmi extrémne nekomorným záverom) a scény s kyselinou. Ústredná hrdinka bola síce bojovníčka, ktorá to nevzdávala, ale nemôžem povedať, že by mi (napriek sympatickosti Mary Elizabeth Winstead) prirástla k srdcu. John Gallagher Jr. bol potom vyložene nudný, hoci bez neho by bol príbeh len polovičný, každopádne s výnimkou Goodmana ostatné postavy nestoja za reč a palce som im držal len s miernymi rozpakmi. (21.11.2016)

Jistě by bylo podnětné rozebírat (virální) marketing filmu, osmdesátkové popkulturní odkazy a design (John Hughes), pozici Michelle mezi jinými soběstačnými ženskými postavami poslední doby, reflexi sílící společenské poptávky po autoritativním lídrovi nebo podrývání star systému obsazením Johna Goodmana do trochu jiné „taťkovské“ role, pro mě jde ale v první řadě o učebnicově vystavěný thriller, který důsledně zužitkovává veškeré informace poskytnuté v rámci jeho uzavřeného světa. Prakticky každý prvek, ke kterému je delším, detailním nebo hlediskovým záběrem navedena naše pozornost, lze označit za kompozičně motivovaný, ačkoli se třeba zprvu zdá, že má sloužit jenom k pobavení (infantilní koupelnový závěs s kachnou). U objektů, které se vracejí do hry s větším časovým odstupem, jsme navíc před jejich zapojením do děje nejprve slovně upozorněni, že na ně nebylo zapomenuto, aby jejich následné využití nepůsobilo jako deus ex machina (lahev s alkoholem, kterou Michelle na začátku při opouštění bytu bere ze stolu, později se o ní zmiňuje Howard a její hvězdný okamžik přichází těsně před koncem). Význam rekvizit zároveň není stálý a kupříkladu dívčí časopisy nás nejdříve upozorňují, že Howard zřejmě ztratil svou dceru, později se mění v součást zinscenovaného divadla (aby byla posílena iluze, že Michelle je jako Howardova dcera) a nakonec ve zdroj důležitých informací pro přežití. Každý dílek skládačký je dříve či později odůvodněný a je tak příznačné, že i skládání puzzle se z kratochvíle hrdinů změni ve znepokojivou nápovědu pro diváka, když Emmett dvojznačně upozorní, že pár dílků ještě chybí. A skutečně – v dané chvíli ještě neznáme celou pravdu, jak vzápětí vyjde najevo, čímž bere za své krátká nedramatická mezihra, během které zdroj ohrožení zdánlivě číhá jen venku. Podobně zneklidňující podtext má hra s hádáním slov, kdy je využito omezení vyprávěcího hlediska na Michelle – nevíme tudíž, co doopravdy ví Howard a stejně jako jeho dva „adoptivní potomci“ nedokážeme určit, zda stále hraje, nebo jim škodolibě říká pravdu. Zdánlivě zdržující scéna, ve které se Emmett a Michelle baví o svých promarněných životních šancích, je pak pro vyznění filmu naprosto klíčová a zejména jí Ulice Cloverfield 10 vděčí za emocionálně velmi silné a přitom – stejně jako celý koncept, na němž je zápletka založena (tři lidé v bunkru, z nichž minimálně jeden něco temného tají) – očistně jednoduché finále, které dává rychle zapomenout na zbytečně spektakulární (a úhlednou uzavřenost světa, v němž jsme se dosud nacházeli narušující) vyvrcholení. 85% (08.04.2016)

Konspirační sci-fi thriller (hororem bych film asi přece jenom nenazval) s více než jedním tajemstvím a zajímavou napjatou atmosférou. Výborné dialogy, gradace děje a taky závěrečné zvraty, včetně toho posledního. Úplně jiná forma filmu než Cloverfield, ale minimálně stejně tak atmosférické a hravé. Takové hrátky se žánrem bych klidně viděl rád i nadále. A pokud by tam vždy byli herci jako M. E. Winstead a perfektní Goodman, viděl bych je ještě raději. (21.09.2016)

Je to fajn zahrané, je to docela fajn uchopené, ale i přesto, že okolo filmu bylo dost tajností, žádnou pecku nepředstavuje. Něco tutláme, očekáváme nějaký závěr, přitom leccos prozradíme na plakátu? Ale kdeže. Holka má autonehodu, obtloustlý farmář ji zachrání a zavleče do bunkru, zatímco venku se odehrává jakási globální katastrofa. Vzduch má být silně kontaminovaný, život z něj postupně mizí. Ať už se tam děje cokoliv, my sledujeme dění v bunkru, kde je ještě třetí osoba, přičemž se divák přiklání k oběma variantám: že je farmář opravdu dobrák od kosti a jeho tvrzení je pravdivé nebo ulhaný magor toužící po vděku a uznání, který kdoví co zamýšlí a provedl. Napětí, které z nevědomosti plyne, je slušné. Všechno bych do té doby bral, ale co naštve, je skutečnost, že v závěru je vlastně mužovo tajemství zcela zašlapané do prachu země. Nedozvíme se nic. Impulsivní neurotik Johna Goodmana je fajn, solidní je i pochybující Mary Elizabeth Winstead. Debutující režisér Dan Trachtenberg sice pár napjatých momentů přichystá, já ovšem žádnou zásadní gradaci necítil, závěr mě neoslovil, možná bych ho celý označil i za frašku a už během závěrečných titulků jsem začal zapomínat. Jiskru ani jakoukoliv přidanou hodnotu to nemělo. Atmosféru ano. (18.05.2016)