Škola otců

Ladislav Helge byl pozoruhodný režisér, který se nebál otevírat kontroverznější témata a to navzdory tomu, že tehdejší režim se k nim stavěl rozpačitě. Ve Velké samotě rozebírá posedlost mocí úředníka JZD, v Posledním dnu mého syna složitým způsobem queer tématiku a tady korupci na vesnické škole. I zde máme místo, které by dle ideologie KSČ mělo být vzorem pro celý svět, ale Helge ho zobrazuje jako plné problémových dospělých i dětí. Zde nový učitel zažívá deziluzi z celého prostředí a celé ústřední téma se zde rozebírá z více pohledů, zdařile graduje až do svého konce a stojí i na psychologickém základu, tudíž se jedná o vcelku hluboký film. Hluboký film, který ale onu problematiku mohl rozebrat ještě detailněji (ačkoli na druhou stranu - na rok vzniku...) a hlavně - a to je hlavní problém, který s tím mám - méně tezovitě. Vše šlape i tak, ale určitá "přílišná jasnost" toho, kam to Helge a Kříž vedou, z toho vycházela až moc najevo a bránila mi z toho mít silnější zážitek. Třeba ve Velké samotě má tohle Helge vyřešené a veškeré dění působí přirozeně (mimo nucený budovatelský závěr, který celý film pohřbí), zatímco zde je ze scénáře až moc znát samotný scénář a jeho ne až tak silná výstavba, která se podepisuje i na představování rodičů jednotlivých dětí, kdy se některým věnuje dostatečně, ale některým jen chvíli a pouze v příliš specifické situaci, která má jasně nastínit jejich charakter a víc se k nim nevracet, což pak moc neladí se složitější psychologií jiných postav. I přes tyto vady mi ale Škola otců zatím přijde jako nejlepší Helgeho film. Sice je z mnou viděných nejjasnější a nejsnáze uchopitelná, ale ničím se v průběhu nepohřbí a ani přehnaně neznejasní svá témata. Takže nemusí působit nejkomplexněji, ale celistvě je nejucelenější. Slabé 4* (05.04.2024)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Škola otců je jedním z několika problémových sociálně-kritických filmů z 50. let, kterému zasadila krutou ránu konference v Bánské Bystrici, když ho v roce 1959 zakázala. Naštěstí dnes nemá divák potíže se k tomuto tematicky ožehavému filmu dostat. Ideologický spor mezi jednotlivcem v podobě prozíravého a oduševnělého učitele a společností, která se snaží jakýkoli náznak názorové revolty potlačit, dokáže zaujmout i dnes. Tento snímek disponuje jak atraktivním tématem tak vynikajícím výkonem Karla Högera v hlavní roli, přičemž bych ještě vyzdvihnul menší roličku Ladislava Peška. Zkrátka velice odvážný snímek, který vzniknul bohužel v době, která filmům podobného ražení rozhodně nepřála. (05.07.2015)

Morálka, spravodlivosť, zásady slušného správania... to všetko by sme mali vštepovať našim deťom. Film, krásne ukazuje, že aj v minulosti sa tieto pravidlá prekračovali, či už v mene socialistického a budovateľského pokroku ako v tomto prípade, alebo v mene niečoho iného. Ľudia sa nemenia, mení sa len prostredie okolo nás. Ľudia ako učiteľ Pelikán (človek, ktorý nepodľahne krivej morálke väčšiny) sú ako zrkadlo nášho svedomia. Žiaľ obyčajne na svoje zásady doplácajú, ale sú nesmierne cenní. Avšak až čas ukáže ako veľmi. Pre mňa sú takýto Pelikáni hrdinovia, ako napríklad ten na poslednej fotke úplne dole v mojom profile. Silný nadpriemer. 85/100 (19.06.2019)