Hon na pačlověky

Nevrlý, postarší vidlák z novozélanské buše a problémový kluk bez rodičů jsou na útěku před zákonem tak dlouho, až k sobě najdou cestu. Velice "low key", jednoduchý příběh, který je ale vyprávěný velmi obratně a se srdcem na správném místě. Tenhle příběh o dvou sympatických loserech, je odlehčený trochu ujetým (novozélanským) humorem, který mi trochu připomněl starší dílka Petera Jacksona. Příroda je nádherná a oba hlavní protagonisté své role zvládají s přehledem - mladý Julian Dennison má přirozený talent a Sam Neill je zkušený veterán, který má i ve svém věku obrovské charisma. Příjemné je, že tenhle film patří do kategorie "zahřeje u srdíčka" bez toho, aby byl patetický. 70 % (28.02.2017)

Můj oblíbený režisér Taika Waititi v Honu na pačlověky volně navazuje na svůj někdejší film Kluk, který je ovšem říznutý Jenningsovým Malým Rambem. Na Novém Zélandu jsme byl a proto v tomto snímku cítím něco z jeho národních specifik - posedlost americkou kulturou a kinematografií (proto tolik odkazů a citací k filmům i hudbě) a zároveň pocit provinčnosti, lokálnosti, odlehlosti, kiwíkové jsou prostě lidé z ,,konce světa" (Zde je to ještě zesílené lokací, většina filmu se odehrává v buši). K tomu pak přistupuje ještě motiv původního maorského obyvatelstva, který se logicky objevuje v tvorbě režiséra maorského původu. Oproti Klukovi ovšem Waititi upozadil sociální prvek a přidal nadsázku a hravost. Velmi zajímavá je režisérova poetika, která si mnohé vypůjčuje z výše zmíněného Gartha Jenningse, ale i z Wese Andersona a řady jeho epigonů. Škoda, že se Waititi nerozhodl ukotvit svůj snímek v jednom žánru, žánrová nevyhraněnost můj divácký dojem trochu tříští... (04.11.2016)

„Nabízíme 10000 dolarů každému, kdo je najde, mrtvé anebo živé…aha, živé. Měli by být živí.“ Vše se odvíjí od toho, zda si dokážete najít cestu k dětskému hrdinovi. Pokud ne, asi se nebudete bavit a film se vám nakonec zprotiví. Mně se to ovšem postupně, po malých krůčkách, podařilo. Zřejmě díky humoru (který spojuje). Paleta vtípků je různorodá, od těch černějších přes ironické, absurdní, střelené až po vyloženě parodické. Tvůrci do snímku zařadili celou řadu filmových odkazů a sem tam si do hollywoodských „bijáků“ hezky rýpnou (nejvíc se podle mě podařila pasáž jak vystřižená z Thelmy a Louise). A nejen humor je různorodý, podobně je to i s žánry, takže některé scény jsou možná až zbytečně vážné či naopak směšné, přesto si myslím, že to pěkně drží pohromadě (i přes např. záhadně mizejícího psa či pušku…nebo to byl záměr?). Waititi mě tedy pobavil i potřetí a já se těším na naše další filmové setkání, tentokrát to bylo za solidní 4*. „Utečeš i dnes v noci?“ - „Ještě nevím.“ - „Ne, mně to nevadí. Jen buď zpátky na snídani.“ - „Ok.“ (17.02.2019)

Psanci už tuší. Život ta klidná bouře. Splynout s buší.. Na počest Waititiho „endemitního“ filmu s úžasným soundtrackem jsem si dovolil složit oslavné haiku, ale zároveň musím hravému tvůrci vytknout, že všechna ty kostky ztřeštěného humoru, popkulturních odkazů a absurdity moc nepasovaly do puzzle sociálního dramatu a jeho očekávaného emočního vyznění. Několikaměsíční putování sedláckého Gandalfa a stále objemného Hobita mohlo svádět k dojmu, že novozélandská buš je plná čistíren oděvů a McDonaldů. Beru to tak, že v zemi, kde úřednice sociálky jezdí v obrněném transportéru, je možné cokoliv.. (14.12.2017)

Tak tohle dobrodružné putování divokou novozélandskou buší jsem si neskutečně užila. Mělo to spád, dostatečné napětí a samozřejmě nechyběly ani emoce. Absolutně mi sedl styl humoru umocněný scénami plnými absurdit a nadsázky, jež notně přiživovaly všechny ty prapodivné postavičky, které se v ději objevily. Dokonce i Sam Neill mě nadchnul, přestože ho jinak moc nemusím. Ovšem roli nevrlého náhradního strýce ztvárnil fakt skvěle. (85%) (26.03.2023)