Den pro mou lásku

... neboť není na světě větší hrůza, než smrt vašeho dítěte. Prázdnota na vás vycení zkažené zuby. Není vůle žít, není síla umřít. Vše zešedne a znehybní, mysl se topí v olejnatém jezeře, jen samé skvrny a šmouhy, jen divné a smutné obrazce, jako na špatně vytřené podlaze po malování. Ne rozumem, ale srdcem je třeba. I když je to tak neskonale těžké, je to jediný způsob, jak svému dítěti prokázat lásku. Nechat ho jít. Udělat si místo v srdci pro další život. Neboť i vaše holčička vás milovala. Jestli se teď opravdu odněkud dívá, určitě by chtěla, abyste vy, její rodiče, byli šťastní. „Půjčím miminku všechny svoje hračky.“ (24.07.2014)

To protivný dítě, který pořád něco žvatlalo a vyptávalo se na kdejakou píčovinu, jsem měl chuť vlastnoručně zabít asi tak po 5 minutách, takže z jeho smrti jsem měl vyloženě radost. Bohužel to byla asi jediná věc, co mě na celym filmu potěšila. Zbytek nestojí za nic. Příběh se vleče a kdo by snad podle zde uvedenýho žánru očekával nějaký psychologický drama, bude asi zklamanej. Ono se tam totiž v podstatě vůbec nic neděje a to nic končí tim, že se Vančurový narodí novej substrát. Jinak Vančurová i brejking performer Harapes podali jejich standardní výkony. Vančurová ve všech filmech hrála pořád dokola jedno a to samý a byla mi vždycky dost nesympatická. Harapese (nebo Harapsa?), kterej byl z nějakýho (pro mě nepochopitelnýho) důvodu v 70. a 80. letech často obsazován do hlavních rolí, snad ani nemá smysl komentovat. Když se k tomu přidá otravná Hapkova hudba, dílo je dokonáno. pomajz: Tady máš psát komentáře k filmu a né komentáře k mýmu komentáři. (24.04.2011)

Sympatická mladá fotografka žije ve skromném, ale velmi útulném hnízdečku s rozkošnou dceruškou. Je tam taky manžel, ale s ním se tolik nepotkáváme. Vede si studentský život a zjevně si není jist, jestli jeho žena je to, co opravdu chce. Jinak všení radosti a starosti. Náladově velmi příjemné, sevřené, intimní. Divák, který předem neví, si však nutně klade otázku, proč by ho to všechno mělo zajímat. Odpověď je náhlá a zdrcující. Totální šok, konec, černá díra. Paralyzován pak sleduji, jak se rodiče protrpí k novému začátku. Jako otec pětileté dcery a divák s vkusem mohu potvrdit, že tady nejde o "citové vydírání" (Mi Nu-Chai), nýbrž o velice přesvědčivě podaný příběh. To samo ještě nedělá film dobrým, ale tady se podařilo skvěle vystihnout náladu, má to intimní hloubku, barvu. To i díky nedostižně vynikající Vančurové. Harapes vedle ní působí jako statista, což je ale výstižné: tento film je spíš "jejím" než "jejich" příběhem. Autorku scénáře prý postihla stejná tragédie a jde tedy o velmi osobní pohled, s nímž režisér Herz naložil opravdu excelentně. Uprostřed bídy a trapnosti normalizace jde o malý zázrak. K tomu, že ve mě tento film zafungoval, velmi přispěla i okouzlující představitelka malé dcerušky. (08.03.2011)

Československé dusivé psychologické drama popisující nezáviděníhodnou situaci mladých rodičů po smrti malé dcery. Čtyřletá Maruška náhle onemocní zákeřnou chorobou a po krátké hospitalizaci odejde z tohoto světa a pro zdrcené rodiče M. Vančurovou a V. Harapese to pochopitelně znamená nepředstavitelně silný duševní otřes. Komorní drama natočené podle scénáře M. Zinnerové má poněkud zvláštní filmovou stavbu, neboť k tragické události dojde v první třetině filmu a ve zbylé hodině šokovaný divák sleduje, jak nebozí rodiče tuto situaci zvládnou. Musím uznat, že pan režisér J. Herz byl v této části k divákům milosrdný, neboť si dovedu představit rozličné katastrofické scénáře, které by mohly za takové situace následovat. Režisér se však rozhodl zbytek filmu postavit na optimistické vlně a k tomu, že se manželé semkli k sobě a touží po dalším dítěti. Herecké výkony obou ústředních postav byly skvělé, více prostoru dostala paní Vančurová a velmi mě překvapila svým hlubokým niterním projevem. Co se týká pana Harapese, jeho postava namluvená F. Němcem se v počátku chovala nedisciplinovaně, neboť měla spoustu jiných zájmů než rodinu, fatální tragédie mu však pomohla určit si životní priority. Nedílnou součástí filmu je mrazivá a současně tklivá hudba P. Hapky, která dle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, co tento skladatel vytvořil. Jednou z možností, jak uniknout tíživé prázdnotě po odchodu dcery, bylo pro M. Vančurovou návrat k její profesi fotografky. Při této příležitosti se u ní v ateliéru objevila početná skupina umělců, mezi nimiž bylo lze odhalit mnoho budoucích slavných tváří (J. Lábus, B. Poloczek, J. Synková, J. Satinský, K. Smyczek, a další). Těžko stravitelný film s něžným a poetickým názvem popisuje situaci, kterou žádný člověk nechce zažít. Díky umění režiséra Herze, který se specializoval na vyvolávání nepříjemných a děsivých pocitů u diváka, je tento film i umělecky na výši a mohu ho navzdory jeho mimořádně smutnému tématu  ocenit nadprůměrně. (26.05.2024)

Velmi smutný a depresivní film, který nemá bohužel světlé místečko. Přesto je film výborně natočený a Marta Vančurová v hlavní roli je přesvědčivá. Vlastimil Harapes sice moc velké herecké schopnosti nemá, zde je však nečekaně příjemný. Velmi dobré psychologicko-romantické drama, avšak bez lacinosti a zbytečného tlaku na diváka. (22.08.2006)