Mžitky

Andrzej Wajda sa nemohol rozlúčiť so svojimi divákmi lepším spôsobom ako týmto filmom. Príbeh umelca s fyzickým handicapom, ale silnou vôľou pracovať je v príkrom rozpore s dobou, v ktorej tvoril a učil. Povojnový nástup komunistických diletantov vo svete umenia ( pochopiteľne nielen v tomto obore ), ktorí bojujú proti významnému umelcovi Władysławovi Strzemińskému a zničia mu profesný i súkromný život, je razantný a nemilosrdný. Poznáme to aj z našich končín, Wajda však dodal snímku aj vizuálnu temnotu, nevľúdnosť prostredia a tieseň. V tomto bezútešnom svete sa úmyselné strohé repliky umelca v konfrontácii s mocou týčia ako majáky vnútornej sily, odhodlanosti a nezlomnosti. Bogusław Linda stvárnil svoju postavu excelentným spôsobom, bola radosť ho sledovať v každom zábere. 4+ (29.06.2017)

Film frustrující dvojím způsobem. Jednak záměrně tou vtahující bezútěšností a nemožností se postavit režimu, jednak ale nezáměrně schematičností a odhadnutelností, s jakou to dělá, nebo možná i musí dělat. Každý záběr, každý motiv, vše je tak dokonale na svém místě, že se skoro Wajdovi člověk diví, že měl něco tak samozřejmého potřebu točit. Zvlášť když totéž stejně dobře už řeklo tolik jiných filmů. Jde ale určitě o pozitivní posun oproti Walesovi a rozhodl jsem se hodnocení zaokrouhlit nahoru. Možná i pro to, že Polákům závidím samozřejmost, s jakou dokážou to, na co se v Česku s vypětím všech sil zmůžeme jednou za X let. 3 a 1/2 (20.05.2017)

I ve svém posledním díle veliký Polák přináší nové akcenty do svého životního tématu, kterým je velký rozkol v polské společnosti daný jejím roztržením mezi směřováním k demokracii a šovinistickou touhou po velmocenskosti za každou cenu. Z toho plynoucí konflikty s Německem a Ruskem vedly tamější společnost k děsivým událostem a ztrátám. Okamžik na počátku padesátých let vrcholného vzepětí sovětizace Polska, státu vítězného i poraženého současně, je soustředěn do faktické likvidace světového polského avantgardního levicového umělce. Wajda se se svým dílem i životem rozloučil víc než důstojně. (11.11.2022)

Polský umělec v područí doby a na pokraji sil. V určitých momentech nelze poslední Wajdův film nesrovnávat s Pianistou. Jenže zatímco Wladyslaw Szpilman je spíše zrnkem písku v soukolí válečných dějin, boj Wladyslawa Strzeminskiho se stává krutě osobním. Postupný útlak systému má vliv nejen na osud hlavního hrdiny, ale také na divákovo emoční prožití celého filmu. Ten tak nevědomky vstřebává všechna příkoří, až si uvědomí, jak moc se ho najednou dění na plátně dotýká. A v tom vidím jednoznačně největší sílu Wajdova snímku. Zdánlivě komorní příběh, který ve zpětném pohledu dosahuje antických rozměrů. Kdyby každý velký režisér odcházel s podobně kvalitním dílem, nezbývalo by se než klanět. Linda je pan herec. 7/10 (15.04.2017)

Myslím, že je škoda, že „Mžitky“, tak jak jsou (spravedlivě!) radikální ve své obžalobě, nejsou stejně tak radikální i ve svým stylu; přitom, kde jinde než tady? Modernista Wladyslaw Strzeminski (a v druhém plánu moderní umění) si zaslouží víc než ryze akademický film, přičemž adjektivem „akademický“ myslím prvořadě na ten typ filmu, který kdyby byl natočen v ČR, tak by sbíral České lvy, myslím na ten druh snímku, v němž je všechno (od evokace historie přes inscenování prostoru po vyprávění příběhu) přesně tam, kde to má být (protože to bylo už tisíckrát odzkoušeno), filmařina jako svého druhu údržba, jízda ve vyjetých kolejích, harmonie jako nuda; jinými slovy při projekci si zanadávám na rudý zrůdy, ale k ničemu dalšímu mě film neprovokuje, nic dalšího ve mně nerozehrává, za týden ho už nebudu znát. Ale asi jsem rád, že jsem to viděl (je dobré znát individuální příběhy v té krvavé komunistické statistice) a jakožto Wajdova rozlučka s kinematografií to je důstojné. Jen se k tomu asi nikdy nevrátím a že bych měl nutkání to hned doporučovat někam dál (z toho titulu, že tu ukazuje o komunismu něco, co jsem ještě nevěděl), to se tedy říct nedá. 70 % [dafilms] (01.06.2023)