Panna a netvor

Neskutečná pohádka. Strašidelná, mrazivá, ale nádherně romantická. Už po prvním zhlédnutí, které proběhlo až v roce 2011 (za což se stydím) vím, že bude ještě dlouho patřit k mým TOP českým pohádkám, kam se hned po skončení titulků dostál. A mimochodem je tu druhý film J. Herze (ten první byl Spalovač mrtvol), který jsem viděl a kterému jsem dál plný počet hvězdiček. Ten člověk mě začíná zajímat. 85% (30.10.2011)

Ve své podstatě je to vlastně krásnej a silnej film který ve všem důležitém a nosném funguje a pevně drží. Jednotlivé charaktery jsou přesně načrtnuté. Napětí mezi pannou a netvorem je intenzivní a hluboké. Atmosféra je těžká, temná a až surrealistická. Veškeré nešikovné momenty řeší Herz zručně pomoci jakési stylstické zkratky. Kamera je parádní.... Pět nedám asi jen proto, že Hapka sice odvedl hezkou práci ale všehovšudy jde snad jen o dva motivy které se do zblbnutí střídají a opakují-což mi časem trochu lezlo na nervy.. A taky bych si dovedl osobně představit, že by se v té surrealistické snovosti dalo dost přitlačit na pilu... Jinak ale překvapivě kvalitní a silný film. (12.04.2015)

Filmový skvost s nadpozemsky nádhernou hudbou Petra Hapky a okouzlující Zdenou Studenkovou v titulní roli (byť její hlas byl bohužel předabován) - nebo aspoň skvost pro blázny jako já, kterým přijde spojení hororu s pohádkou samo o sobě jako rajská hudba pro jejich uši. Pro děti to podle mě není skoro určitě - film je místy skutečně strašidelný - celá úvodní sekvence do nástupu úvodních titulků - jejichž výtvané pojetí je mimochodem zcela úchvatné - je výborná a jak vystřižená z nějakého hororu, film skvěle oddaluje moment, kdy poprvé ukáže netvora v celé jeho "kráse" (bohužel ale nijak nevysvětlí, jak netvor přišel ke své podobě), scéna s lovem lani ve vodě je něco neuvěřitelného, stejně tak strašidelní sluhové netvora v čele s děsivým tvorem v lustru, který hlavní hrdince i jeho otci dolévá víno, dechberoucí je celá ateliérová dekorace netvorova sídla a především netvorova ptačí maska, všudypřítomnou děsivou atmosféru jen umocňují ponuté tóny varhan, v každém rohu jsou zaprášené staré obrazy, sochy a uschlé květiny, kdesi v zahradě bublá bažina, z níž se linou smrduté výpary... nechybí dokonce ani tak klasický hororový atribut, jakým je dlouhá chodba s vlajícími závěsy. Pohádku to ale stále nezapře - máme zde tři dcery na vdávání, hlavní hrdinku vydávající se do světa, lásku rušící kletbu, atd. - považuji vlastně skoro za malý zázrak, že se v době nejtužší normalizace podařilo natočit tak krásný a nestárnoucí film, který doba jeho vzniku nijak nepoznamenala a který ani po letech neztrácí na zajímavosti. Ten film mi je sympatický i tím, že ho televize reprízují jen zřídka, není proto do omrzení okoukaný, jako jiné pohádky. Skutečnost, že se některé scény natáčely v Havlíčkových sadech, mu pak v mých očích jen přidává na zajímavosti. UPDATE 21.3.2021 - Znovu a znovu, pokaždé když ten film vidím, mě absolutně dostane. Ta Hapkova hudba, to je prostě povznášející nádhera, která mě nikdy neomrzí (byť samozřejmě beru námitku, že se tam celou dobu opakují stále dokola jen 3 hudební motivy). Stejně tak ta Zdena Studenková je zde tak okouzlící, až to není možné. Vlastně když jsem na ten film znovu koukal, už ani nevím pokolikáté, tak mi docházelo, že mi osobně přijde absolutně bezchybný a bezvýhradně a nekriticky ho zbožňuji a chovám nehynoucí úžas a respekt a vděčnost k Herzovi, že něco tak svébytně překrásného přivedl kdysi na svět. (20.12.2015)

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý. (05.05.2008)

Neviem prečo som si počas projekcie spomenul na Caprov Život je krásny (1946). Asi preto, že rovnako končil rozprávkovo idealisticky a práve onen sarkazmus a prevedenie nadprirodzených prvkov, vďaka ktorým tak skončí vyznieva maximálne cynicky a nereálne. Panna a netvor je toho typickou ukážkou. A Herz si to dozaista uvedomoval tiež. Dáva rozpoznávať Jakubiskov štýl, prácu s obrazom, okulahodiaci svet tajomných miestností a nevyspytateľných komnát. A lásku. Opätovanú, ale za akú cenu. Český a slovenský divák by si takto kvalitné kúsky nemal nechať ujsť. Vrelo odporúčam 75-80%. (19.05.2016)