Panna a netvor

Úžasná atmosféra, exteriéry, interiéry a hudba. A vynikající Studénková s Harapesem (u Harapese alespoň jeho hlas a oči). Když to srovnám s Kráskou a zvířetem od Francouzů, tak kam se novější a bombastičtější zpracování hrabe na tenhle skvost. Pomalé, uvěřitelné sbližování ústředních postav, temná a tíživá atmosféra, prvky hororu... A s jakým málem si Herz vystačil a předčil novější zpracování o několik světelných let. (22.12.2016)

Viděno několikrát, ale po poslední repríze jsem se rozhodl navýšit hodnocení na plný počet hvězdiček. Film je jen o málo mladší než já, ale po všech těch letech mu můžu jen závidět, protože můj vizuál je mnohem horší. Jako malý jsem se u snímku docela bál, později jsem si vždycky vychutnával vymazlenou, temnou a tísnivou atmosféru, kterou je tato záležitost přímo nasáklá. Příběh je to známý a je tedy těžké něčím ho pozitivně obohatit, proto jsem tak rád, že se to podařilo právě našim tvůrcům. (30.12.2021)

Začátek v mlžném lese je dokonalý, atmosféra je na maximu a napětí je dusivé jako mlha, ale tím bohužel končí nejlepší část tohoto filmu. Pak je to jen dobré. Mám několik připomínek: Studenková je nevzhledná, škoda že Julii nehrála Brejchová. Na můj vkus je tu moc hudby, dokola se omílá varhanní motiv a pak ten romantický. Zvlášť ta romantická melodie úplně dusí atmosféru. Netvor je spíše roztomilý než děsivý, to se tvůrcům moc nepovedlo, i když je maska velmi dobře vyvedená. Mnohem zajímavější je psychodrama mezi oběma postavami a netvorova duševní proměna. Konec hraničí s kýčem - otevírající se dveře, Harapes s fešným přehozem nesoucí Zdenu...no i tady se dalo lépe zapracovat. Ale jinak velmi dobrá adaptace známého příběhu. (12.10.2010)

Až neskutečně děsivé pojetí již tak dosti děsivé předlohy. Juraj Herz tenhle žánr vždycky zvládal s přehledem. Vlastimil Harapes je vzhledem ke svému povolání a tělesné stavbě ideální představitel netvora a je podpořen geniálním dabingem Jiřího Zahajského.... Tenhle žánr pohádek pro dospělé, to je moc pěkná věc.... Mělo by to vznikat častějí... (16.03.2009)

Pošetilý předpoklad, že pohádky jsou primárně - až prioritně - určeny dětem, mýtus o mýtu, který byl vytvořen až mladší dobou (zhruba na přelomu XIX. a XX. století), je čas od času pro svou viditelnou profláklost skutečností až profackováván. Pohádky byly vždy všechny s tím dodatkem, že se někdy se svým zaměřením přechylovaly buď jedním, nebo druhým směrem, tj. i k dětem, i k dospělým. PANNA je nadto víc než pohádkovou zmravňující a zživotěnou jinotajnou mravní tezí. Bez kontaktu se skutečností není ani názor Radka 99 o žánrových přesazích tohoto trans- i supraevropsky rozšířeného příběhu-tématu. Látka, která je takto vymezena, je ošidně až mámivě vícesečnou šancí. Mnohé usnadňuje, mnohé skrývá; je nesnadnou snadností. Dědictví vlny šedesátých let a šťastný námět, vzdálený svým bezprostředním směřováním případnému nedobrému "zájmu" dobové cenzury, nabídl v tomto ohledu mimořádnou šanci. Nad Hrubínovým adaptačním základem se sešli dva povolaní. Režisér a spoluscénárista Juraj Herz a jeden z nejlepších barrandovských scénaristů předlistopadové éry Ota Hofman. Osobité, v jednotlivostech až překvapivé herecké obsazení doplnilo scénáristické ozvláštnění příběhu o další rozměr až nečekaně kvalitní interpretační kreativity. Výsledek stojí za to: vznikl jeden z nejosobitějších a současně z nejlidštějších příběhů normalizační éry - jakýsi vážnější pandán ke TŘEM OŘÍŠKŮM PRO POPELKU - spolu s tehdy novým slovenským hereckým objevem: Zdenu Studénkovou. Tento objev zůstává objevným i dnes, jen tehdejším objevům přibylo na letech, na zkušenosti a na zralosti. Ale příběh, který ztělesnili, zůstává stále mladý. (05.05.2008)