Spalovač mrtvol

"Pohřeb žehem je naprosto lidský." - tato věta vychází z úst Rudolfa Hrušínského - coby pana Kopfrkingla - v mnoha svých podobách a obměnách. Při každém vyslovení těchto slov a vlastně při každém slovu pana Hrušínského (jako "něžná", "požehnaná", "krásná", "drahá", "laskavá", "milosrdná", "dobrotivá" etc.) běhá mráz po zádech. Postupná metamorfóza pana Kopfrkingla pak udává směr tohoto Herzova opusu, který vyniká svou "znepokojivostí". SPALOVAČ MRTVOL Juraje Herze je neskutečně silným filmovým zážitkem. Vedle výborného nasnímání (využití „rybího oka“, práce s detaily etc.) je nutné zmínit zajímavou a neobvyklou práci se střihem. Také zvuk a hudba jsou výrazným prvkem filmu - skvěle spoluvytváří potemnělou, podivnou a až „hororovou“ atmosféru. Morbidní atmosféra filmu je občas prosycena stejně morbidním humorem. Vše však v takových přiměřených dávkách, že tím snímek nedostává komediální nádech právě naopak. Shrnuto a podtrženo: Juraj Herz geniálně zpracoval stejnojmennou novelu Ladislava Fukse a natočil nadčasový snímek, který patří ke skvostů (nejen) české kinematografie. (20.09.2003)

Rozkošnicky poživačný výkon masturbujícího Rudolfa Hrušínského, který se onanuje a mazlí s každým gestem a frází, a prakticky nesleze z plátna během celé projekce, je tou hlavní devízou a tahákem pro pocit štěstí a úspěchu z diváckého kontaktu s Herzovým kultem. Mnohokráte bylo připomínáno, že na počátku stála Fuksova předloha a Fuks byl nadmíru nápaditým autorem černého humoru i ve svých dalších dílech. Formálně film pak uchopil kameraman Milota a nadužíváním rybího oka předeslal faktum nesmrtelnosti, totiž, že Spalovač nikdy nezůstane opomenut na filmových oborech všech lepších škol. Poselství je jasné, lidská malost je zkázou světa a jsme přece zvířata, když raději poskytneme věčný klid všem čarokrásným, které máme kolem sebe. Nicméně, odhlédneme-li od drobných libůstek a velmi zábavného ukrajování filmového času, ve kterém nás provází permanentně vzrušený Kopfrkingl, ocitáme se velmi snadno v transparentním světě mnichovských a narativních klišé čs. filmu. Doba, kdy kulminovala oslava 15. března 1939 byla vylíčena mnohokrát a ještě mnohokráte bude, nicméně zde přeci jenom nalézám jistý posun laskavého otce od rodiny, který tak rád dochází do vykřičeného domu a zatímco si vybírá ženu velice podobnou té své doma, probírá se se svými novými soukmenovci událostmi příštími. A žel musím podotknout, že mimo zcela mimořádný výkon Hrušínského, je další obsazení rolí až příliš typizované a podléhající škatulkám. Stejně jako je tristní, že při tak jasně definované době a místě určení, se opět ocitáme ve změti krumbachovského bezčasí plného tučných linek na oči a šílených kreací umělých paruk. Chramostové poslušná žena není jiná než ta, kterou sehrála s obdobnou pokorou už v Rudé záři nad Kladnem, Menzelův nervóza je jen další variací na jeho stálou roli před kamerou, nemluvě o typizaci mladého Krause, téměř pubertálního Víznera, roztěkané Rosůlkové nebo nedej bože Gollové v poloze její druhé suverénní kariéry. Lyrická Šulcová je také stále stejnou, komické duo hysterického manželství Myslíková-Menšík jakoby vypadlo z druhořadé televizní inscenace a možno se sekundárně potěšit snad už jen bezskrupolózním Prachařem, ačkoli ani pro něj toto nebylo nic nového, a pikantním Kohoutem, Edáčkem, který byl ale miláčkem odjaktěživa. Posledními z posledních zapamatovatelných tváří jsou výjimečný Štekl a absurdní Anýžová. Co je tedy pointou? Krev a popel jedno jsou. (09.12.2012)

Mluvit o zločinech totalitních režimů - někdy i vysloveně tlachat - je jedno a rozumět jim, neřkuli je pochopit, je druhé. Absolutní deformace charakteru, které nejlépe postihuje černobílé náboženské vyjadřování, jsou výchozím rámcem. Tak jako je absurdní představa ďábla jako syntézy síry a kozla - koneckonců jde o padlého anděla - , tak je i nemožné pochopit, jak lidé-vrazi mohli být současně zbožnými křesťany, zanícenými idealisty a rutinními úředníky. Podoba hrůzného zločinu, "smrštěna" do takřka čecháčkovského rozměru, ještě nabývá na své síle. Hrušínský, který tu určitě podává ne ojediněle, ale jeden z více vrcholů svého mimořádného hereckého umění, si později, na konci života, tuto úlohu zopakoval z druhé strany (jeho stejně mimořádný Hácha). Atmosféra krematoria evokuje osvětimské soutovární smrti, v němž je lidství degradováno na jednu z mnoha užitečných národohospodářských surovin. Mrazí-li v zádech současníka po zhlédnutí necelý dvou hodin tohoto skutečného hororu, pochopí snad snáze, proč rezistence všech okupovaných evropských národů reagovaly na tento "nový pořádek" tak, jak reagovaly. Jeden z nejlepších filmů skvělé československé školy šedesátých let by mohl - a měl - toto pochopení přibližovat i potomkům těch, kdo v této hrůze heydrichiád a výhrůžek i křivení charakterů a páteří byli nuceni ztrácet nejlepší léta svého života. (20.10.2007)

I takto umělecky hodnotný může být český film, pokud je filmařům z hůry dáno (kéž by se to stávalo častěji než jednou za x dekád!). Stanislav "Fish Eye" Milota si zaslouží hlubokou poklonu za své odvážné experimentování za kamerou (škoda té "davové" scény z podlahy střižny - mohla být zajímavá), které je nebesky zvrácené (velmi příhodné). Jistě by byl také velký hřích neutrousit slova o nádherně uhlazeném, mrazivém a decentním hereckém koncertu pana Hrušínského, jehož sametové proslovy o smrti a kráse již dávno utkvěly ve svorné divácké paměti národa českého. Co by asi na Spalovače říkal takový David Lynch? :) (11.08.2008)

"Dáš si rakvičku, nebo věneček?", aneb proč si při vstupu do cukrárny téměř pokaždé vzpomenu na toto děsivé, vynikající dílo Juraje Herze. Švejkovská vlídnost Rudolfa Hrušínského je tatam a "Hrůša" stvořil fašizoidního psychopata tak působivě, až z toho jde mráz po zádech. Hej, pánové z ČT, co takhle dát po dlouhých letech reprízu? (13.04.2003)