Neviditelný

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80% (14.03.2020)

Plánovala to do „detailů“ a nakonec pláchla z ultramoderní vily kdesi u San Franciska před manželem-tyranem. Řezal ji, organizoval život, nutil názory, psychicky týral. Ukryje se u svého kamaráda a jeho dcery a záhy zjistí, že její milý zemřel. Vlastní rukou. Nutno ale připomenout, že byl pracháč, expert na moderní technologie a optiku a v domě měl laboratoř s přístroji, které opravdu nestály 250 dolarů. Dvě a dvě jsou čtyři, a naše hrdinka, která se postupně dostává zpět do „normálního“ života, má neodbytné zdání, že ho pořád cítí a že jí chce dál znepříjemňovat život. Její pocit ohrožení a neklidného očekávání je skvostný, rozuměj, že prvních 45 minut je velmi solidních. Kamera volí nápadité záběry, v prázdných místnostech můžeme očekávat neviditelná nebezpečí, která jednou přijdou, jindy nás jen mile šponují. Úplně bych se nechtěl pouštět do toho, jak se cítí oběť domácího násilí, protože i tady ten neviditelný konflikt okolí nevidí, respektive mu nevěří. Jenže pak přijde druhá polovina, která naplno odkrývá hlavní slabinu snímku: scénář. Pitomé se stává pitomějším, každá třetí scéna drhne a vyskakují nejrůznější otázky. Opravdu ji chce její milý zpět, když dělá kroky, kdy je ona krůček od smrti/kriminálu? Elisabeth Moss prakticky pokračuje s depresivní postavou z dystopického seriálu Příběh služebnice. Hraje slušně, ovšem hodně mi neseděla změna rolí. Na začátku je bezmocnou troskou, která se bojí vyjít před barák pro poštu, za pár dní osnuje složitý plán pomsty. A pak zase dolů a nahoru. A není taková sama. Třeba u jejího milého skutečně chybí důsledky jeho konání. Navíc myslím, že měla příležitosti dokázat okolí, že není blázen. Jenže tempo se místy zadrhne (a celkově je to dlouhé), takže pro diváky je prostor o tom všem přemýšlet. Za mě nakonec jen slušná jednohubka. Vím, že leckdo nebude souhlasit, ale raději si dám 20 let starého, trikově vymazleného a lákavě zvráceného Verhoevena. (24.03.2020)

Přiznám se, že samotné sledování mě kdovíjak nebavilo. Více než dvouhodinová stopáž je v tomhle případě celkem úmorná a nikým nezpochybňované nelogičnosti jsou taky otravné. Jenže ze zpětného pohledu má ten film celou řadu kvalit. Předně Elisabeth Moss, která patří mezi současnou špičku nejen chytrým výběrem rolí, ale i suverénní přirozeností při prezentaci zcela obyčejných žen, kterým se dějí divné věci. Dále je třeba ocenit, že jakkoli výsledkem mohl být rutinní béčkový horor, laciných lekaček je pomálu a budování atmosféry si vystačí s chytrou kamerou, efektně využívající neviditelnosti titulního záporáka. S tím souvisí i pár akčních scén, pečlivě choreograficky naaranžovaných, a je třeba uznat, že z minima finančních prostředků se podařilo vyrazit opravdu maximum. No a samozřejmě nesmím opomenout ani zábavu s interpretacemi kolem ženské emancipace – vymezení se vůči kontrolujícím, mocným a bohatým mužům je málokdy tak příjemně doslovné jako zde. Technofobická linka je už jen třešničkou na dortu a je jenom škoda, že se Leigh Whannell nepustil ještě do odvážnějších rovin a nenechal dobrou půlhodinu materiálu na podlaze střižny. Pak by z mojí převažující spokojenosti zmizela pachuť rozpačitosti, která tam teď nezanedbatelně je. (01.04.2020)

Leigh Whannell mě už mnohokrát přesvědčil, že horory dělat umí, ať už jde o scénář či režii a v současnosti patří mezi naprostou špičku. Tento film ovšem rozhodně nehodlám vychvalovat do nebes, neboť jsem si nad ním zkrátka nepohonil svých 20 čísel jako hromada zdejších nadšenců. Ocenit musím rozhodně originalitu - nápad to byl opravdu netradiční a zajímavý. Trošku film ovšem doplatil na spoustu nelogičností a všemožné scénáristické kličky. Nejvíce mi ovšem vadilo to, že veškeré, rádoby šokující, zvraty, byly zcela zřejmé s velkým předstihem. Mnohem lepší by bylo potrápit divákovu fantazii mnohem déle. Krajně neuvěřitelná mi přišla i ústřední zápletka, kdy je slavný, šikovný a nechutně bohatý vynálezce slepě zamilován do ošklivé, nudné a melancholické krávy, které jsem po celou stopáž přál ten nejhorší možný osud. Tento snímek si v hlavní roli žádal podstatně krásnější a šikovnější herečku. Jednou provždy by mělo být zakázáno vybírat herečky dle orálních schopností. Stejně je ve filmu nijak nezúročí a divák musí zbytečně trpět. Velká škoda, že nedošlo v závěru na historický milník v kinematografii - souboj dvou lidí, jaký svět neviděl. [70 %] (19.07.2020)

Po Upgradeu spíš downgrade. Zoufale tomu chybí nápady a po úvodním vtahujícím útěku z luxusní rezidence je to vlastně jen jedna velká odvozenina. Je na tom vidět, že by to hrozně chtělo být tím společensko-uvědomělým hororem a vyprávět o toxických, manipulativních vztazích podobně jako se Uteč zaobíralo rasismem, nebo My rozdělenou společností, nohy tomu ale podráží fakt, že to v mnoha pasážích prostě nedává smysl. Jinak je zajímavé, kolik styčných ploch má postava Elisabeth Moss se zmizelou a pravděpodobně v zajetí drženou manželkou scientologického lídra Davida Miscavige, ale na to se jí na press kolečku nikdo nezeptá. :-( (01.03.2020)