Neviditelný

50% Krom několika nelogicnosti tomu ubližuje hlavně obsazeni hlavní ženské role, nějak mi Moss nebyla v této roli sympatická. I přesto, že to mělo dobre a silné momenty, které byly řemeslně natočeny, pocit dobrého filmu z toho moc nemám a dostal jsem chuť se opět podívat na Verhovenova Muž bez stínu, který nebyl také žádná velká pecka, ale bavil mě a zanechal pocit, že se rád po pár létech podivam- což u Neviditelného nehrozí. (18.07.2020)

Film, u kterého jsem si uvědomil, že ač oceňuji všechno to pečlivě budované napětí, prokreslenou psychologii i VELMI dobré zaznamenání toho, s čím se vyrovnává oběť šíleného manipulátora, stejně mi nakonec udělá největší radost béčkové šlápnutí do plynu, kdy se "hlavní hrdina" konečně utrhne ze řetězu. Evidentně je to to, co od podobné látky chci především. (24.03.2020)

Sleeping with the Invisible Enemy. Whannell má za ty léta kooperace s Wanem budování napětí v malíčku a tady akorát při zachovaných postupech vyměnil nadpřirozenou entitu za výkřik moderní technologie. V okamžiku, kdy se to překlopí do béčkového stylu Verhoevenova Hollow Mana, si člověk uvědomí, jak by sestřihání jakkoliv funkční první „duchařsko-stalkingové“ části přispělo k celkovému zhutnění, protože ty dvě hodiny jsou v rámci typu nabízeného produktu zkrátka moc. Obsazení Elizabeth Moss, která si postupně prošla fázemi: nahrbený uzlík nervů, uzlík nervů v kýblu a sebevědomá paní Pomsta, je tady všeobecným zdrojem údivu. Někoho takového že by si vybral prachatý vynálezce? A napadlo vás, že třeba dobře vaří..? (08.04.2020)

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80% (14.03.2020)

Přiznám se, že samotné sledování mě kdovíjak nebavilo. Více než dvouhodinová stopáž je v tomhle případě celkem úmorná a nikým nezpochybňované nelogičnosti jsou taky otravné. Jenže ze zpětného pohledu má ten film celou řadu kvalit. Předně Elisabeth Moss, která patří mezi současnou špičku nejen chytrým výběrem rolí, ale i suverénní přirozeností při prezentaci zcela obyčejných žen, kterým se dějí divné věci. Dále je třeba ocenit, že jakkoli výsledkem mohl být rutinní béčkový horor, laciných lekaček je pomálu a budování atmosféry si vystačí s chytrou kamerou, efektně využívající neviditelnosti titulního záporáka. S tím souvisí i pár akčních scén, pečlivě choreograficky naaranžovaných, a je třeba uznat, že z minima finančních prostředků se podařilo vyrazit opravdu maximum. No a samozřejmě nesmím opomenout ani zábavu s interpretacemi kolem ženské emancipace – vymezení se vůči kontrolujícím, mocným a bohatým mužům je málokdy tak příjemně doslovné jako zde. Technofobická linka je už jen třešničkou na dortu a je jenom škoda, že se Leigh Whannell nepustil ještě do odvážnějších rovin a nenechal dobrou půlhodinu materiálu na podlaze střižny. Pak by z mojí převažující spokojenosti zmizela pachuť rozpačitosti, která tam teď nezanedbatelně je. (01.04.2020)