Neviditelný

Archaický námět se Leigh Whannell pokusil revitalizovat a částečně také inovovat. Není to typický horor, nemá to ani prognózu typického thrilleru. Vlastně se jedná o (skoro) psychologické hrátky s realistickým ohraničením. Celé dění by se v podstatě dalo shrnout do jedné věty: Žena je terorizována jejím bohatým a NEVIDITELNÝM ex-přítelem, od kterého musela utéct, najít útočiště u chápavého černého policisty s dcerou a postupně se vypořádat s tím, že své nevzhlednosti (z psychologického hlediska) unikne jedině v tom případě, že ze všech prostor, kde se pohybuje a bude pohybovat, odstraní zrcadla a výlohy. Film má bezmála dvě hodiny a není to na něm tolik znát, ačkoliv v podstatě sledujeme pořad to samé, podávané napínavější formou, což je doplněno lacinými a naivními efekty neviditelného monster muže. Triky si v ničem nezadají s verzí neviditelného muže s Chevy Chasem, které už táhne na třicátý rok vzniku. Scénář občasně nedává dobrý smysl. Protagonistka není zrovna královna krásy, přesto o ni psychopat usiluje, ta hraje sice se zápalem, takže se po čase dalo zvyknout na to, že Elisabeth Moss do konce filmu nezkrásní, což není pointa filmu, ovšem její nelogické obsazení už jsem si zdůvodnit nedokázal. Zkrátka má-li být pronásledovaná ženština objektem marnotratného odkázaného dědictví "mrtvého" geniálního vynálezce, tak by měla i u diváka vzbuzovat alespoň minimální masturbační touhu, ovšem měl jsem potíže, aby mně v kalhotách vůbec něco erektivního zůstalo po tom nájezdu škaredé larvy. Ostatní herci také žádný zázrak a nevzbudili můj zájem setkat se s nimi opětovně v dalším filmu. Produkční náklady se u Whannella nikdy nešplhají do horentních sum a ta jeho často proklamovaná schopnost "natočit za pár babek" mimořádně kvalitní film už mně přijde přehnaná. Nenapíší, že je přeceňovaným tvůrcem a něco podobného. S tématem se porval, občas přidal zvrat  a dokonale zabil závěr. Ten byl mimořádně nedotažený a naprosto postrádal logické objasnění. Ještě bych vypíchl inovativní způsob dosažení neviditelnosti, za kterým tentokrát nestojí zázračně vyvinuté sérum, nýbrž sofistikovaný model Osmany Laffita, který i zabavil. Na jedničku fungoval také atmosférický ráz, který podtrhlo několik napínavějších, i když snadno predikovatelných sekvencí. Neuspokojivý závěr pak v podstatě s ničím zajímavým nepřišel. Působivá hra na dusnou atmosféru byl dobrý tvůrčí tah. Námět zůstane na zaslouženém odpočinku, počítám, že se jej v budoucnu hned tak někdo znova nechopí, takže tohle zpracování oslní a zaujme. 8/10 (28.03.2020)

Ten tolik vypichovaný feministický podtext je samozřejmě funkční, ale mě spíše bavila chytře variovaná transtextuální forma, v rámci níž se s neviditelnou maskulinní hrozbou zachází. Skvělým tahem je hned pomyslná absence prologu a okamžité navázání na hledisko ztrápené ženy, která se chce zoufale vyprostit z okovů svého manžela - hned úvodní sekvenci ostatně po prvním zhlédnutí považuji za filmařsky nejlepší z celého snímku. Nepřítel se tak stává postupně vyprofilovaným především skrze dialogy ostatních postav, skrze úvodní představení jeho honosného sídla a prostřednictvím uvědoměle vkloubené MeToo kampaně, zatímco hlavní hrdince jsme vyloženě nuceni držet palce již od prvních vteřin a Whannell může v druhé polovině upouštět od dominantního vytváření napětí na úrovni jednotlivých scén (odkazujících k známým duchařinám více, než se na první pohled a při absenci viditelného nepřítele zdá) a přesouvat se k motivům překvapení a vyvolávání zvědavosti na úrovni příběhu jako celku (jak to všechno narafičil a jak přimět ostatní, aby Cecilii uvěřili?). Díky oné transtextuální žánrové vyhraněnosti jde o dílo mnohem sofistikovanější než jen 'únik zneužívané ženy před bohatým tyranem' a divák si v jeho průběhu může klást interpretační výzvy, ale na druhou stranu se na většinu otázek odpoví příliš brzy či se dají snadno vytušit a závěr funguje spíše jako nutná satisfakce než jako odvážné završení různých žánrových a motivačních konceptů. Musím ale uznat, že to celé drží celkem suverénně pohromadě a s výjimkou pár scén, jejichž účinek napodruhé předem zpochybňuji, je to výborně (byť vlastně nenápadně) zrežírovaný průsečík mezi klasickým hororem od Universalu a moderní žánrovou hrou s divákem, jakých v současnosti opravdu moc nevzniká. Scéna s barvou na půdě a konkrétně její vyvrcholení mě vystrašila skoro jako pasáž ve ventilaci z prvního Vetřelce. 80% (14.03.2020)

Neočekával jsem od The Invisible Man vyloženě Hororovou pecku, takže ve finále, jsem celkem spokojený. Natočeno je to perfektně, budování atmosféry a napětí též, jen mi moc nesedla Elisabeth Moss, uměl bych si v této roli představit hezčí a sympatičtější blonďatou MILFku - hvězda dolů. Ale dnes je 4.4. a já mám narozeniny, takže tu čtyrku dám =) (scény v léčebně TOP) (04.04.2020)

Neviditelný je film tvůrce, který chce o všem hodně přemýšlet, chce hodně přinést důmyslnou formální stránku, ale prostě na to nemá. Stejně jako Upgrade to postrádá jakoukoliv finesu a cit, je to jen spousta smutné snahy, hyperaktivní mávání rukama s cílem, abychom si ho někdo všimnul, ale bez talentu na jakékoliv frontě. Vím, že je kruté to takhle říct, ale život je někdy krutý. (21.03.2020)

Post-MeToo reinterpretace Wellsova Neviditelného muže, která proměňuje podtext mnoha slasherů a paranoidních thrillerů (toxická maskulinita je zlo) v hlavní text, a oproti předloze zohledňuje primárně hledisko oběti, ne útočníka. Scénář sice napsal muž (režisér Leigh Whannell), ale na základě konzultace s odborníky a oběťmi stalkerů a citových manipulátorů. K jeho doladění si pak kvůli co nejcitlivějšímu zohlednění ženské perspektivy přizval Elisabeth Moss. Nejděsivější je plíživější první polovina filmu, dávající nám zakusit, jaké peklo zažívá partner člověka s poruchou osobnosti i po (zdánlivém) ukončení vztahu, a trpělivě odhalující metody agresora. Ze způsobů, jakými Cecilii její ex psychicky deptá, ničí její kariérní vyhlídky a izoluje ji od její rodiny a přátel, aby prohloubil její bezmoc, mrazí i z toho důvodu, jak snadno by mohly být aplikované ve světě, kde neviditelnost zatím nikdo nevymyslel. (Pachatel této formy násilí se vzhledem ke své schopnosti přenést vinu na oběť ostatně často jeví jako někdo nepřítomný a neviditelný, kdo vlastně není.) Oproti jiným podobným filmům, které nás až do konce drží v nejistotě, jestli hlavní postava opravdu neztrácí kontakt s realitou (čili máme stejnou pochybnost, kterou se ve své oběti při gaslightingu snaží vyvolat manipulátor), zde od začátku víme, že Cecilie je v právu a její kognitivní schopnosti jsou v pořádku, což spolu s výkonem Moss a výrazně subjektivním vyprávěním posiluje naše přimknutí k ní i frustraci z toho, že ji nikdo nevěří, zatímco moc nad jejím životem s pomocí mrazivě promyšleného plánu krok za krokem přebírá někdo jiný. Druhá polovina filmu má blíž ke standardní vyvražďovačce a psychologická přesvědčivost v ní nápadněji ustupuje žánrovým konvencím, ale pořád jde v první řadě o to, co prožívá protagonistka. Díky zájmu o ústřední postavu skvěle funguje také finále, slastné tím, kdo a jak se v něm ujme vedení, i tím, jak prostě a přitom efektivně je zrežírované (což platí pro celý film, využívající namísto vizuálních efektů a lekaček nesmírně nápaditě těch nejzákladnějších stylistických prostředků hororových tvůrců: ticho a prázdné prostory, pomalé kamerové švenky, dobře načasované hlediskové záběry). Horor, který je v demaskování některých zdrojů dnešních společenských úzkostí srovnatelně důležitý jako před pár lety Uteč (už z toho důvodu, že žijeme ve společnosti důvěřující spíš těm, kdo dokážou dobře předstírat, než obětem předstírání). 80% (06.03.2020)