Horace and Pete

Asi by se dala napsat celá knížka o tom, proč je to naprosto originální, neúprosný, odvážný, promyšlený, rafinovaný formát. Jo, když si v hlavě komentuju, na co se to právě dívám, tak je to taková pecka, že bych to vážně chtěla vidět. Jednotlivá defilující témata, bravurní herecké etudy, předvádí se tam nenápadně všechno to zlé, co vám můžou říct nebo provést druzí, ať už cizí, známí nebo příbuzní, je to rozkuchané jako na řeznickém prkně, všechno odvážně dokrvava a na šlachy obnažené, v jednoduchých kulisách, aby nic neodvádělo pozornost. **** Nejhorší na tom je, jak se tu předvádí zoufalá neatraktivita lidského života, v němž na rozdíl od sit-comů či stand-upů o životě pointy čpí, situace nikam nevedou, nic nemá řešení, všechno trvá a kurví se, lidi se neposlouchají a nedoceňují, ubližují si v jednom kuse s každým nádechem a mrknutím -- a stejná měkkost, slabota, nedotaženost, trapnost a vybledlá polohumornost a zavadlost v krutém záměru důsledně koluje v žilách celému seriálu. **** Místo jako bouřlivě pulzující a sardonicky žíravá krev tu humor protéká zaneseným a zkornatělým chorobným řečištěm jako otravné lepkavé želé. **** Je to bravurní nápad, doslova smrtící, a bohužel funguje. Takže u sledování osudů Horace a Petea a lidí kolem nich se člověk ošívá stejně jako v běžném životě, tisíckrát marně doufá a pokaždé si znovu bolestně natluče při dalším zjištění, že všechny ty postavy, které si chce oblíbit, jsou neoblíbitelné, že ho nepobaví k hlasitému úlevnému spikleneckému smíchu, že ho pokaždé podvedou, zklamou, ošklivě překvapí, zraní ho, vykašlou se na něj a nikdy nikomu nic nevynahradí... **** Je to skvělý záměr, ale je fakt těžké se na to dívat, a ani teď, když už to skončilo, v sobě nemám nic než umocněné rozpaky a bezradný pocit, že když se všichni lidi navzájem takhle ošklivě podvádějí na životě, tak si mezi nimi, ani nikdo jiný nemůže života užít do sytosti (nejsme ostrovy, naše možnosti jsou dány limitami druhých, Sartre to svým lapidárním "Peklo jsou ti druzí" vyjádřil jen o fous skeptičtěji). **** Když se lidi neobdarují sami ze sebe navzájem, tak žádná plnost nastat nemůže, a nepozná ji nikdo, byť by byl sebevíc "open&free". Tohle je seriál o tom, jak se v životě nedochází naplnění a jak na tom všichni kolem vás dennodenně pracují, ať už v tom jedete s nimi (jakože určitě), anebo ne (vás chci poznat, urgentně). Je to seriál o tom, jak strašně rozpačitě a nenávratně zle vám bude, až budete odněkud tuhle šanci na život zpětně přehlížet z pekla pozdní lítosti, které už s námi bude napořád. *** Nene, tohle nejsou žádné moje metafyzické morality, bez ohledu na to, co si myslím o životě já, o tomhle je ten seriál. Jen si ho troufněte dokoukat! *~ (20.07.2016)

O Louisovi jsem doteď nic moc neslyšel, ale mohu konstatovat, že jeho umění dialogu je řekl bych na takové úrovni, jako třeba to Tarantinovo. Někoho rovnou odradí ta přemíra kecání, ale ten, kdo to poctivě projede, musí uznat, že jde o něco neobvyklého. Dlouho jsem neviděl něco tak autentického (herci občas i zapomenou text, ale znovu se nahodí, viz třetí díl, desetiminutový monolog točen na jeden záběr). Ta autenticita vs divadelnost připomíná takového odlehčenějšího/přístupnějšího Triera. Je z toho velmi cítit, že je to pro tvůrce srdcovka. Louis se kvůli seriálu zadlužil, ale sám říkal, že to stálo za to. Před dvaceti lety by to nejspíš propadlo, ale dnes přichází doba, kdy se musí zase trochu zvolnit (po všech těch Hrách o trůny atp.). Možná i proto mi Horace and Pete přijdou tak strašně osvěžující. Paráda! (PS. Škoda, že závěrečný díl už tak stoprocentní není...) (25.10.2016)

„Žiju se zlomeným srdcem a chlastám a jednoho dne mě to zabije.“ Televizní šéfové by testování trpělivost diváků znejišťujícím vědomím, že se může stát cokoliv, nepokoušeli. Louis C. K. na něm svůj projekt založil. Vedle různé délky epizod, nekompromisního nakládání s postavami, pomalého tempa a divadelně minimalistického stylu se požadavku na dravou a vtahující televizní zábavu odmítá podřídit také tím, jak málo mění prostředí nebo velikost záběru. Postavy výjimečně opustí interiér baru a ještě výjimečněji jsou snímány jinak než statickou kamerou v polocelku nebo celku. Umělost dekorací není nijak skrývána. Naopak jsme na ni upozorňováni, což paradoxně dává vyniknout opravdovosti emocí a živosti dialogů, které dokáží nepříjemně tnout do živého a také zásluhou herců oproti všemu ostatnímu nemají punc divadelnosti. C. K. však aristotelovskou jednotu místa, času a děje dodržuje zejména kvůli tomu, aby nás mohl překvapit jejím náhlým porušením při přechodu z reality do nerealizované sexuální fantazie jedné z postav nebo skokem v čase o mnoho let vzad. ___ Ačkoli seriál svým maximálně úsporným, s amatérismem hraničícím řešením připomíná spíše třicet let starý sitkom než zástupce současné vlny quality-TV, produkce každé epizody vyšla zhruba na půl milionu dolarů, což odpovídá rozpočtu méně nákladného amerického nezávislého filmu. Necelé dva měsíce po uvedení poslední epizody se však C. K. mohl pochlubit tím, že seriál s mnoha známými herci a hudbou složenou dvanáctinásobným držitelem ceny Grammy Paulem Simonem je již v černých číslech. Bez pomocí tradičního marketingu, bez využití existujících televizních nebo internetových platforem. V podstatě vlastními silami, neboť stupeň autorského vkladu je skutečně ojedinělý. C. K. seriál napsal, natočil, sestříhal, produkoval jej a zahrál si v něm hlavní roli, jakkoli vlastní osobu netlačí do popředí na úkor svých kolegů a od postavy Horace si drží značný kritický odstup a nedává mu o nic více možností něco vykonat než ostatním. Srovnatelná váha hlasů jednotlivých postav se váže k ústřednímu tématu otevřené diskuze – titulní bar funguje jako komunikace na sociálních sítích, kde má každý svůj názor a tvrdohlavě jej hájí bez ohledu na argumenty druhých. Dokladem Louisovy ochoty potlačit vlastní ego je také nezvykle štědrý prostor věnovaný přáním a snům ženských postav, které jednají s větším odhodláním než muži. ___ Horace and Pete řeší dospělá témata a nesnaží se o lehkost za každou cenu: život se ubírá nepředvídatelnými směry, lidé umírají a navzájem si (vědomě) ubližují, romantické představy o lásce dávno vzaly za své, hledání východiska nikam nevede. Namísto toho, aby se nás snažil pobavit, připomíná nám Louis C. K., že jednoho dne taky zemřeme. Nedokážu si představit, že by podobný seriál prošel u některé ze zavedených televizních či kabelových stanic (nebo u Netflixu či Amazonu), nicméně teď už vím, že něco podobného není nemyslitelné. 80% (25.06.2016)

65%. Nebylo to špatné, některé díly super, některé byl slabší. Konverzačka to někdy neutáhla. Každopádně sledujeme sondu do jedné rodiny, kde se málokdo chová normálně a někteří na to brali i léky. Někdy jsem si říkal, že chovat se tak jak nějaké postavy není ani možné, maximálně tak nějaký ultra pičus. Nicméně pomalé tempo sedí a charaktery postav jsou slušně vykreslené, včetně alkoholiků. (13.02.2017)

Louis C.K. poněkud zvážněl, již to nejsou protřelé záblesky skutečného života v zábavném sitcomu, už je to jen a jen krutá realita se záblesky osvěžujícího absurdního humoru. I když se tentokrát Louie věnuje společnosti "nižších existencí", kteří nemají nic lepšího na práci, než posedávat v baru, brzy pochopíme, že Louieho bar je tak trochu jiný. Je to intelektuální koutek, kde se dozvíte ty nejhlubší pravdy o životě. Opravdu nikdo jiný se neumí tak citelně dotknout reality. Louie vypráví o momentech ze skutečného života tak barvitě, podmanivě a tak chytře, že vám může poskytnout kompletně nový náhled na obyčejné věci, nad kterými jste možná ani nezamýšleli. Tenhle seriál není příliš veselý, je v něm možná až zbytečně moc smrti, ale za to je nefalšovaně lidský... A taková díla jsou unikátnější než diamant. 9/10 (13.01.2017)