Fitzcarraldo

Další bláznivý film Wernera Herzoga s démonicky pošukaným Klausem Kinskim v hlavní roli. Kdyby mi nebyla opera tak cizí, dal bych i víc, jen je ještě škoda, že se nedostala více ke slovu tradičně geniální hudba Popol Vuh... 7.5/10 PS: uživateli Aidane, jsem rád, že nejsem jediný komu přenášení parníku připomnělo poslední kapitolu Tarkovského Andreje Rubleva o odlévání zvonu :) (14.08.2010)

V posledních dvou týdnech si pročítám články o německých filmech, koukám na různé žebříčky a projíždím si filmografie německých filmových ikon. Během této činnosti jsem velmi částo narážel na film Fitzcarraldo. Při pouštěný traileru jsem si vzpoměl, že kdysi hodně dávno jsem Fitzcarraldo viděl v kině, takže má zvědavost ještě více vygradovala a vyvolala solidní se těšení na projekci. Už v prvních minutách mně bylo jasný, že se koná bingo. Werner Herzog tu předvádí absolutní filmařinu a Klaus Kinski životní výkon, tedy jeden z několika životních výkonů. Nestačil jsem žasnout kam až je člověk schopen zajít pro uskutečnění svého snu. Klíčová scéna sice trvá skoro hodinu, ale fakt stojí za to, během ní je totiž dostatek času přemýšlet nejen o hlavním hrdinovi, ale i přirodě, přirozeným prostředí Amazonie, jak to bylo tenkrát, jak ty místa vypadají asi dnes. Co všechno muselo být třeba, aby se udělal jeden několik desítek trvající záběr na přenášející i plovoucí loď . Film je opředen tolika historkama a událostma, že je téměř povinnost filmovýho fanouška hodit po něm očima a hvězdičkama. A kdyby v životě všechny povinnosti byli jako tato, nebylo by to zlý. (14.08.2017)

Herzogův velikášský syndrom v největší parádě - škoda, že ho asi nejvíce pocítili lidé přítomní u natáčení. Divák je spíše kolébán peřejemi rozlehlé řeky a v druhé půli oslovován majestátními výjevy kolosálního parníku v peruánské džungli, ale ten postupný psychologický nátlak a upadání do spárů šílenství, které jsem očekával, tu bohužel schází. Díky impulzivnímu Kinskiho charakteru a zručně budované auře očekávání zřejmě Fitzcarraldo slupnete jako malinu, ale její chuť nerezonuje tak, jak by si samotný námět i jeho vyčerpávající rekonstrukce zasloužily... 70% (08.01.2019)

Fitzcarraldo nejspíš už navždy zůstane Herzogovým životním projektem. Z každé minuty je znát režisérovo ohromné úsilí převést na plátno svůj sen. Právě metafora lidské posedlosti a odhodlání, a zároveň jedinečná ukázka střetu dvou odlišných kultur (přičemž právě nádherná opera, rozléhající se do všech stran neprobádaných končin amazonského pralesa, symbolizuje příchod moderní civilizace), posouvají Fitzcarralda z vod běžné filmové tvorby do říše projektů snů, za nimiž stojí neuvěřitelné množství tvrdé práce a nepolevujícího zápalu (dokument Břímě snů o vzniku tohoto impozantního díla jsem ještě neviděl, ale rozhodně ho plánuji). Herzog kdysi tvrdil, že on sám by velmi nerad hrál Fitzcarralda (v původním obsazení byl např. i Jason Robards), což je vcelku logické, nicméně stojí za to si uvědomit, že Herzog sám je v podstatě jedním takovým Fitzcarraldem: mužem, který se pere za své sny, který jde za hranici nemožného, a který ve finále vytváří neuvěřitelné a fascinující. Herzogovo osobní nasazení je znát z každé minuty filmu a celému příběhu mimořádně přidává na síle. Klaus Kinski v roli Fitzcarralda předvádí zřejmě svůj životní výkon (absolutně nechápu, že nezískal ani nominaci na Oscara). Kinski v hlavní roli ani příběh samotný nejsou tak drásavě pochmurní ani drsní jako tomu bylo v jiném projektu dvojice Herzog/Kinski, Aguirre, hněv boží, který v podstatě vypráví o podobných věcech (posedlost, střet civilizací), avšak Fitzcarraldo je v mnoha ohledech spíše jeho protipólem, je divácky příjemnější, celkově působí velkolepěji, přesto ve srovnání s Aguirre nijak nestrádá na přirozené síle, natož na filmařské hodnotě. Pro mě je to jeden z nejpůsobivějších filmů, co jsem kdy viděl. Že Fitzcarraldo nezískal žádného Oscara mě na jednu stranu mrzí, rozhodně by si jej zasloužil více než desítky jiných oceněných. Na stranu druhou by se ovšem stal součástí onoho „cirkusu,“ o němž Herzog a Kinski vždy hovořili a proti němuž svými filmy společně bojovali. (22.04.2021)

Uhrančivá scéna prenosu parníka cez horu približuje film skôr k hororu. Predstavuje to jediné, čo si z Fitzcarralda pamätám. Už v detstve tá scéna desila. Presvedčivo totiž ukazuje ľudské zlo maskované tvorivým umeleckým zámerom. V skutočnosti ide vždy len o vrtoch nezodpovedného grázla a jeho epigónov, ktorí pri podobných záležitostiach neváhajú v mene vznešeného umenia zničiť akékoľvek prirodzené prírodné prostredie. Mediálna prezentácia ospravedlní všetko, lebo však nápad je taký čačano utešený. Vždy ide len a len o čisté ukojenie ega, ktoré tak často a radi marketingoví lobisti a im naklonení umeleckí žurnalistickí teoretici nazývajú prenikavým architektonickým vizionárstvom, či výnimočne nadaným duchom. Ako príklad môžu slúžiť konštrukcie zimných olympijských areálov, pri ktorých tvorbe sa vyrúbu tisíce hektárov lesa. Pár rokov po hrách ostávajú spustnuté strediská a nezvratne poškodená príroda. Druhou vecou sú škody, ktoré s buldozérom v pralese napáchal samotný Herzog so svojim štábom. (22.08.2014)