Snílci

Podle knihy Gilberta Adaira natočil Bertolucci zábavný příběh, který je atraktivní nadto pro znalce a milovníky filmů - pocta Godardovým filmům, ať už U konce s dechem, Bandě pro sebe, které jsou tu zmíněny a krátce zakomponovány, nebo starším němým a jiným slavným, Marlene Dietrichové, a celkové scéně šedesátých let, je dobrým měřítkem filmové vzdělanosti pro ty, kdo co nejvíce titulů znají a nebo podle krátkých záběrů poznají. Zajímavý je taky spor o Chaplina a Keatona. Nejvýraznějším plakátem v opuštěném letním bytě, kam se dvě siamské dvojčata a náhlý americký společník před všeobecnými studentskými bouřemi stupňujícími v tomto roce 1968, je z Godardova filmu Číňanka, a na ten právě Snílci nejvíce odkazují. V politické eseji z roku 1967 je natěsnáno vše, co vypovídá o období, ve kterém se odehrává i tento film, a Snílci jsou i podobně komplexní jako byla Číňanka, a navíc obsahují i všechny prvky vlastního Bertolucciho díla, odvážnost, lyriku, jako slavné tituly Poslední tango v Paříži, sloužící jako cíl variace. Navíc Michael Pitt v hlavní roli ukázal talent a odvahu a stal se stále obsazovanějším jménem, Eva Green získala nominaci za tuto roli na evropských cenách a Louis Garrel vypadá, a tímto na něj odkazuje, jako Jean-Pierre Léaud, který se zde jen krátce mihne, ale musíte ho najít. (14.07.2009)

Veskrze milý snímek s krásně uvolněnou atmosférou - film o pobuřujícím a zároveň vlastně svým způsobem podivně nádherném "sourozeneckém" vztahu Thea a Isabelle - ale nejen o tom. Pocta starým známým dílům světové kinematografie (zajímavé prolínání originálních scén ze starších snímků a záběrů ve Snílcích) a velmi příjemné herectví pěkných mladých herců (především krásného Louise a neméně krásné Evy - Pitta moc nemusím), kteří byli i v poněkud otevřenějších scénách opravdu přirození (ano, ta tam jsou vidět také - takže nic pro puritány) dávají tušit, že celkově jde o film, na který se příjemně kouká a jehož atmosféru si člověk rád vychutná více než jednou. (29.11.2006)

Eye candy řešení schematismu kolem roku 1968 a aféry francouzské kinematéky. Takže naštěstí mnohem důležitější, než Henri Langlois, je znalost filmů s Gretou Garbo a Marlene Dietrich, potažmo aplikace filmové slasti na domácí orgie. Takže je libo masturbovat před fotkou z Modrého anděla? Užívejte si a zapomeňte na Godarda. (24.11.2014)

Jednou to přijít muselo. Jednou musel Bertolucci natočit snímek, z kterého nebudu vedle. Nestěžuju si, mohlo se z toho vyklubat něco podstatně horšího než příběh o tom, kterak Američan v Paříži taje erotiky objevil v létě tisícím devítistém šedesátém osmém, které sice ve své francouzské verzi nekončí s tanky pod okny, ale pocit ztráty nevinnosti předá celkem spolehlivě. Konečně herci se snaží (a díky celkem obvyklé zálibě stárnoucích režisérů v mladých tělech se i snaživě odhalují) a filmové narážky potěší, takže radši moc nehloubat nad tím, že pod vší tou letní krásou se toho moc neskrývá. První tango v Paříži lehce zakopává o vlastní dosud hříběcí nohy, ale co. Vždycky si přece můžu s Marlonem zatrsat to poslední. (24.10.2007)

Nemám vůbec nic proti masturbaci, ale masturbovat, když píšete dopis mamince? Přiznám se, že jsem poprvé, před těmi třinácti lety, na film koukal hlavně kvůli Evě Green. Jsem rád, že jsem si dnes, po letech, mohl vychutnat i ten zbytek. Svérázný návrat do strastí mládí a jistého dobově-historického úseku. Vyloženě charakterní film, který se netočí ani tak kolem příběhu (a snad ani myšlenek), ale kolem postav. Viděl jsem od Bertolucciho teprve jen dva filmy (napravím, napravím) a zrovna dva, které mi přijdou svým způsobem nějak propojené, jako by jeden odkazoval na druhý). Bavily mě hrátky kamery (využívání zrcadel). Ten byt, ta knihovna v něm... (15.12.2016)