Snílci

Bertolucci objavil týmto filmom pre svet Evu Green, za čo sme mu nesmierne vďační. The Dreamers ale ponúkajú skôr málo invenčný príbeh, ktorý kvázi šokuje erotikou, ale zase nie príliš. Ide o film pre cinefilov, kde sa ale ukazuje, že čím viac ste toho videli, tým prvoplánovejšie vám tieto odkazy budú pripadať. Niežeby som všetko spoznal a všetko videl, ide skôr o spôsob, akým Bertolucci na (svoje?) obľúbené filmy poukazuje. Je trochu prekvapením, že sa po tomto kultovom dielku nedostal do tej najvyššej hereckej ligy aj Michael Pitt, ale to môže byť aj vecou náhody a rôznych okolností. No a ten byt by potreboval poriadnu rekonštrukciu. (04.11.2020)

Uvoľnený, "free" film, v ktorom môžete nájsť pár pekných myšlienok (ak chcete, nemusíte) a ktorý nezaprie, že jeho tvorca je autorom Posledného Tanga v Paríži. Eva Green je veľmi príjemný zjav a to nemám na mysli, len jej vzhľad ale aj herecké umenie, pričom dvaja zvyšný predstavitelia ústredného tria nezaostávajú. Je to primerane dekadentné, inteligentné, vizuálne pútavé, do istej miery originálne a aj "francúzsky šarmantné". (06.07.2007)

A já pořád nevím, jestli to, že herci jsou krásní, má filmu přidávat hvězdičky. Snílci mě na poprvé neoslovili, při druhém sledování se mě zase tak nějak vnitřně dotkli, na potřetí jsem si říkala, že pojetí přiliš spoléhá na mladické kouzlo představitelů... No nevím, nevím. Pro mě tak nějak rozporuplný film, což ho činí neskonale zajímavějším než jiné nerozporuplné snímky, že ano. (01.07.2010)

Snílci nejsou o příběhu, ale o výrazných postavách a jejich vzájemných vztazích, přičemž režisér je dovádí do natolik extrémních poloh, že je těžké k nim zaujímat pozitivní postoj a sympatizovat s nimi. Ačkoli je trio hrdinů poměrně slušně herecky zastřešeno, nejsou jejich postavy natolik dobře napsané (ačkoli jde o adaptaci literární předlohy), aby utáhly celý film. Otevřené sexuální scény film akorát zdržují, nejsou nijak zajímavé a v důsledku zavání obyčejnou samoúčelností, konstruktem a snahou šokovat. Mnohem zajímavější jsou Snílci ve chvílích, kdy otevřeně vyznávají lásku kinematografii. Bertolucciho odkazy jsou do detailu propracované, často prostříhávané s citovanými originály, nenápadně doplňované hudbou z dobových francouzských filmů a ve výsledku fascinující. Filmové umění je pojítkem celého snímku, díky němu se postavy sešly a je také impulzem k mnoha jejich činům. Ozývají se hlasy doby... krizový rok 1968, válka ve Vietnamu, snaha o revoltu, Mao C-Tung. Ale stejně jako Paříž samotná jsou všechny zatlačeny do pozadí coby zajímavá kulisa a zůstávají ve skutečnosti zjednodušeny a nevyužity. Bertolucciho Snílkům se nedá kvalitativně vytknout nic, protože jedna dokonaleji natočená scéna střídá druhou a úhly kamery, kompozice záběru, barevná stylizace, všechno je jako vystřižené z učebnice na filmové škole. Bohužel jeho snímek je, přes neustálé řeči o citech, lásce a velkých myšlenkách, ve výsledku chladný a odtažitý, což v kombinaci s pomalým tempem nakonec ústí v prachobyčejnou vznešenou nudu s několika velmi zajímavými scénami a filmovými postupy. Jen pevně doufám, že Bertolucciho nechytá stařecká fascinace sexem a životem mladých, ale dočkáme se od něj zase nějakého mistrovského kousku, kde využije své schopnosti i bez laciných kontroverzních berliček. (15.11.2005)

Atmosférická snímka Bernarda Bertolucciho (POSLEDNÉ TANGO V PARÍŽI, ZVODNÁ KRÁSA) sa odohráva vo filmársky/divácky vďačnom Paríži. To jej dáva veľmi veľa. Samotný príbeh/scenár ej strašne nezaujímavý a ani postavy ma nedostali na svoju stranu. Okrem atmosféry je druhým (a posledným?) výrazným plusom Rojkov hŕstka otvorených erotických scén. Tie občas jemne pripomínajú až porno. Fanúšikovia Evy Green a Michaela Pitta si v nich rozhodne prídu na svoje. Viac v mojej recenzii na Recenzie.org: http://recenzie.org/mladezi-nepristupne/368-rojkovia-4o- (30.01.2005)