Nosferatu - Fantom noci

Werner Herzog pojal remake legendárneho Murnauovho UPÍRA NOSFERATU, ako epický horor plný veľkolepých scén. Režisér navodzuje bizarnú atmosféru, v ktorej presvedčivý upíri výkon Klausa Kinského rezonuje ešte viac. A povedzme si, že snáď nebolo na svete herca, ktorý by do ikonickej postavy vkĺzol lepšie. Originálny Max Schreck by zatlieskal. (25.01.2014)

Všechny klasické románové děsy – Frankensteina, Draculu, Psa Baskervillského a Fantoma opery – pojí nikoliv nezadržitelné úsilí sát lidskou krev, ale snaha začlenit se do společnosti a touha po lásce; pokus výjimečných stvoření žít normální život. Upír Nosferatu není nic jiného než tragická figura, samotář, který zná svět, ale svět neví o něm (zná ho pouze z mýtů), preromantický či romantický individualistický živel toužící se osvobodit. Kuriózně tak, že svobodu ztratí a bude přijat okolím, protože zjišťuje, že být mimo systém je horší než být jeho součástí. Volí proto lepší z obou zel. Nicméně je obtížné tragiku Upíra postřehnout, protože za prvé postavy ve filmu jsou vyloženě kladné a nutí diváka, aby s nimi sympatizoval a Upíra zavrhl; za druhé Herzog ukazuje divákovi vše, co má vidět, ale nikdy neříká, co by měl cítit, a nevypráví z vnitřního hlediska Upíra; a za třetí Upír Kinski promlouvá převážně expresivně přes vizuál, zatímco ostatní postavy přes dialogy, čímž přispívá ve svůj neprospěch, neboť vizuální uvažování není lidem vlastní. Osud Upíra tak zesiluje zejména klíčové duo Herzog a Kinski (ten připomíná více odhozeného potomka původního Upíra Nosferatu než autonomní monstrum). Oba jsou stejní vyděděnci jako Upír a pouze vepisují sama sebe do integrity filmu a kladou si otázku, jak může člověk reagovat - protože odstranit nejdou - na existenciální rozpory. Může ukončit svého ducha uklidňujícími a zkreslujícími ideologiemi. Může se pokoušet uniknout svému vnitřnímu neklidu krajní aktivitou, ať už při zábavě nebo v práci. Může se pokoušet zbavit se svobody tím, ze se stane nástrojem mocnosti, které leží mimo něj a s nimiž identifikuje svoje já. Presto zůstává nespokojeny, bojácný a neklidný. Existuje jen jedno řešení tohoto problému; dívat se pravdě do očí a smířit se s fundamentální osamělostí a opuštěností ve světě, který je vůči lidskému osudu indiferentní, a uznat, ze neexistuje žádná vyšší moc, která jeho problém za něj může vyřešit. Vykládejte to věčné bytosti. (02.02.2009)

Výrazná výtvarná inspirace Murnauovým Upírem Nosferatu provázená osudově pomalým tempem. Draculův příběh má v Herzogově podání slušnou atmosféru (zejména části z morem decimovaného Wismaru), ale jinak to působí spíš jako existenciální drama než horor. Z tohoto posunu nejsem nijak na větvi. Je to vlastně jen slušně natočený remake. Nic víc, nic míň (70%). (15.04.2009)

Tvorbu Wernera Herzoga jsem sice teprve letos začal více objevovat, ale na základě 4 starších filmů, které jsem od Herzoga doposud viděl, by mě vážně nenapadlo, že režisér takových kvalit má potřebu na vrcholu svých sil zahazovat tak výjimečný talent v adaptaci zcela brakového horrorového příběhu. Na druhé straně každý má z času na čas právo na jisté úlety a Herzog jako režisér si svůj úlet vybral zde. Jak se mi v průběhu let podařilo vidět už tři adaptace slavného Draculy a tahle je z nich nejnovější, mám z nich zatím pocit, že čím je to novější a nákladnější, tím je to také horší... S postavou záhadného Draculy se tu vůbec nepracuje tak, aby z něj sálalo jisté tajemství nebo napětí, naopak svým hrůzostrašným zjevem s tváří a pohledem mrtvoly dává od počátku bez přetvářky svému hostovi znát, že „bude hůř“. Již ve své první scéně začíná Dracula pít příchozímu úředníkovi z rány krev, takže se jen divím panu Jonathanovi, že po takové zkušenosti neutekl pryč dveřmi poblíž hned (tedy divil jsem se mu ve stejném smyslu hned po prvním spatření netvora), ale naopak jal se pro to dobrovolně absolovat na zámku v Karpatech další dny a počkat, než se v Draculově obydlí totálně zblázní. Docela jsem se pobavil u scén, kdy Dracula sám před kamerou vyjadřuje svoje choutky na útok, zejména během Drákulovy kreace uprostřed tmy na lodi jsem se výtlemu neubránil. Ty zakomponované výjevy létajícího netopýra, údajně vypůjčené z přírodopisného dokumentu, pak tomu nasadily korunu. Za zdařilou považuji první půlhodinu do příchodu na zámek a všechny poetické exteriérní záběry, ať už v holandském městě nebo uprostřed čarokrásné slovenské přírody. Škoda tak krásných záběrů pro něco tak ubohého... [45%] (05.10.2021)

Smysl remaků obecně nechápu a do jednoho mi přijdou zbytečné. Tento se mi ale přesto líbil (byť pro člověka obeznámeného se Stokerovou předlohou, eventuálně Murnauovou klasikou, je děj v podstatě zcela prost jakéhokoli překvapení, protože ho člověk ví dopředu). A to především díky skvělému obsazení, výtečné masce Draculy (byť s těmi zuby u sebe vypadá spíš jako veverka než upír), nádherným lokacím a povedené hudbě - to vše podporuje velmi působivou atmosféru, kterou je celý snímek prodchnutý. Osobně mi to bohužel nepřišlo ani trochu strašidelné, ale přesto mě to bavilo, a některé motivy to podle mě zajímavě ozvláštnily (hlavně ty krysy). Pro mě coby fandu upírských filmů toto bylo velmi příjemným rozšířením filmových obzorů. (27.03.2017)