Umberto D.

Jaký je vztah kultury a společnosti? Jak nás učí drama Umberto D. a dějiny Itálie, nepřímoúměrný. Rozvine-li se příliš kultura, společenské pouto se oslabuje (období válečné Itálie - kulturní expanze po ose Berlín-Řím následovaná společenským úpadkem) a naopak, vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura (poválečná Itálie – společenský přechod od totality k republice, Marshallovu plánu, NATO, ale též „kulturní“ ztráta všech kolonií, Istrie a ostrovů v Egejském moři). Podíváme-li se zběžně na dějiny, vypadá to, že všechny kultury jsou kradené, pokud naše historická paměť sahá, každá kultura počíná ukradením kultury jiné – římská řecké, řecká fénické, fénická asyrské a egyptské, asyrská sumerské, atd. Heroickým výkonem je, že evropská kultura ukradla kulturu antickou dokonce nadvakrát – v raném středověku a v renesanci. Připomeňme také, že většina vynálezů byla vynálezcům ukradena a vynálezci je zpravidla také někde ukradli. Jestliže považujeme za základ mezilidského pouta a společnosti dar, a jestliže na druhé straně, je krádež základem kultury, znamená to, že společnost a kultura mají kořeny disparátní, nezávislé. Jde o dvě paralelní linky. Dar představuje její řešení tak řečeno „horizontální“, instituuje druhého jako partnera, jako se mnou rovného, kdežto krádež kulturně mytizuje druhého jako „vyššího“, Boha, vlastníka věčného ohně, a člověka jako „nižšího“, kterému nezbývá než bohy okrást. Po provedené krádeži ovšem povýšený, boho-rovný kulturní člověk shlíží na ostatní jako na nižší – publikum, posluchači, žáci, čtenáři, blbové. Vyvíjí-li se příliš společnost, zaniká kultura a naopak, rozvine-li se příliš kultura, kradení se generalizuje a společenské pouto oslabuje – hrozí regrese do válek, zpravidla občanských. (25.07.2009)

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Pro italský neorealismus obligátní téma boje jednotlivce s nepříznivou sociální situací, tentokrát zaměřené na přežívání starého pána, kterému zbyl jediný opravdový přítel - pes Flik. Je skoro trestuhodné, že Carlo Battisti se už nikdy v žádném dalším filmu neobjevil (původní profesí byl lingvista, což ještě zvyšuje hodnotu jeho výkonu). Před kamerou působil jako naturščik neuvěřitelně přirozeně a na jeho Umberta Domenica Ferrariho jen tak nezapomenete. (27.07.2010)

"Tento film venujem svojmu otcovi...", dozvedáme sa v úvode od režiséra. Možno zažil niečo podobné... Očakával som útok na city, ale po viac ako polovici ma film nijako zvlášť nevyviedol z miery. Film má pochmúrnu atmosféru, ale až samotný záver na koľajniciach a snaha Umberta svojho milovaného psa darovať i ukryť sa pred ním, ma presvedčil prikloniť sa k štyrom hviezdam. Komu by nezlomil srdce tak inteligentný hafan? 70%. (09.09.2013)

Zajímavá sociální sonda do poválečné Itálie. Hlavní postava důchodce Umberto sice nemá na základní potřeby, ale neustále z kapsy vytahuje tolik zmuchlaných lir, jako když ve městě čistíte poštovní schránku od nechtěných letáků a nemůžete se jich chtě nechtě zbavit. Jo, inflace je svině. Co naplat. A ten psík Flik je tu taky trošku na krev, aby přidal na emoci. Přitom Umberto, na to jak ho má rád, se k němu úplně nejlíp nechová. Téma ale zajímavé a myslím si že pro každého, kdo neví, co je to strádání. Třeba mu pak něco dojde. (04.07.2023)