Atentát v Ambassadoru

Nápad s mozaikou několika příběhů je zajímavý a vesměs působivý, navíc oceňuji i zařazení československé postavy do děje (i když mi její protagonistka seděla ze všech nejméně). Co mi ale vadí, je malý prostor pro toho, o kom tenhle film má být nejvíce - Robertu Francisi Kennedym. Použití originálních záběrů RFK považuji sice za přínos, ale více materiálu o této postavě amerických dějin by vůbec neuškodilo. Mám rodinu Kennedyů osobně moc ráda, na tenhle film jsem se chtěla podívat hlavně kvůli nim, takže mě dohromady nějakých deset minut s Bobbym (ze 120) nijak neuspokojilo. Na druhou stranu musím zdůrazdnit skvělý projev Roberta Kennedyho v závěru filmu, který Bobby pronesl 5. dubna 1968, tedy dva měsíce před svou smrtí. Nehledě na jeho délku, nehledě na to, že je to jen projev "jednoho amerického senátora", mám pocit, že by se z něj mohla učit celá řada dnešních scénáristů zasazující své příběhy do politických vod. Ještě žádný mě totiž asi ve filmu nesebral jako tenhle, možná je to tím, že mluví o obyčejných lidech, možná prostě tím, že je skutečný. ...Kdykoliv je jakýkoliv americký život zbytečně ukončen jiným Američanem - ať už je to vykonáno ve jméně práva, nebo proti němu, jedním člověkem, nebo skupinou, chladnokrevně, nebo vášnivě, v útoku, nebo v odpovědi na útok - kdykoliv tohle dovolíme, degradujeme tím celý národ. Zatím jsme zjevně ignorovali vzestup násilí, který naše společnost toleruje. Příliš často uctíváme vykračování a burácení v boji. Příliš často omlouváme ty, kteří si vybudovali své životy na zničených snech jiných lidí. Ale toto je jasné. Násilí plodí násilí, útlak plodí odvetu a jen očista celé naší společnosti nám může pomoci vyhnat tuto nemoc z našich duší... Skvělý projev o tom, nad čím by se lidé možná měli také někdy zamyslet. Nedávno jsem si ho pouštěla v jednu hodinu ráno třikrát za sebou. Tenhle Bobby Kennedy prostě říkal věci, které měli něco do sebe. (30.05.2007)

Docela jsem měl chuť zajít do hotelu Ambassador a říci "Zrychlete to přátelé, zrychlete to." Jenže pak přišel konec a já byl pekelně rád, že to nikdo nezrychlil. Moje další chuť byla, že sem prostě zkopíruji řeč Roberta Francise Kennedyho, jenže by mě k tomu chyběla závěrečná obrazová část filmu, protože přesně tohle spojení společně s hudbou mělo v sobě obrovskou emocionální i myšlenkovou sílu. No a mám taky chuť se zde vyjádřit k hercům a to bez slůvka "jenže". Takže z pánské hvězdné pěchoty na mě udělal největší dojem Emilio Estevez a z dámské prvoligové herecké sestavy Sharon Stone. Teď už mám jen jedinou chuť, skončit tenhle komentář. (21.10.2007)

Žádnej z Estevezovo filmů jsem neviděl, takže jsem si říkal, buď to bude blbost nebo překvapení roku. Naštěstí to druhé u mě platí na 100%. Výborně napsané lidské osudy, herci, kteří hrajou na jedničku a do toho skvěle přidané autentický záběry Kennedyho. Ano, Atentát má svoje chyby, vyskytují se tam hodně obehraný scény, naštěstí to vynahrazují už zmiňovaná plejáda herců. Třeba Laurence Fishburne (i když tam byl jenom pár minut), přinesl do filmu svěží vítr z hor:))) Dokonce i Lindsay Lohan s vychlastanym hlasem mi moc navadila ( a přišel jsem na to, že umí docela dobře hrát). A nesmím zapomenout na ty dva zhulený týpky, kteří vyhazujou věci z okna za účelem totálního výprodeje. Při finální scéně budete civět na plátno s otevřenou hubou a možná vám bude smutno tak jako mě. (24.02.2007)

Estevezova režie kupodivu není špatná. Zajímavě pracuje s herci, sem tam se mu povede natočit slušně vypjatou scénu. K tomu mu dopomáhá i velmi dobrá kamera Michaela Barretta, která jako by v některých scénách (např.rozhovor Sharon a Demi před zrcadlem) upadala (doslova!) do podobné deprese jako hrdinové. Estevez ale zklamává coby scénárista. Příběhy postav jsou přeci jen moc schematické, točí se kolem rasových problémů, LSD, války ve Vietnamu… Asi nejnezvyklejší je způsob jakým Estevez zachází se svými hlavními ženskými hvězdami, Sharon Stoneovou, Demi Mooreovou a Helen Huntovou. Všechny tu mají společné jedno – jsou neskrývaně zestárlé, unavené životem. Jsou ošklivé. Jejich tváře jsou rozryty vráskami, zakryty tunami make-upu nebo naopak jeho absence odkrývá četná nehvězdná místa. A není to jen věc make-upu, ony záměrně zdůrazňují všechny své nedostatky. Jako by se rozhodly využít své každodenní poznatky, ke kterým se zděšením přicházejí ráno před zrcadlem. Tahle stránka filmu se mi moc líbila, protože Estevez ukazuje únavu celé Ameriky na fyzickém rozkladu několika konkrétních jedinců, a ne pouze na jejich nefunkčních vztazích. Současná Amerika postrádá vůdce hlásajícího humanističtější myšlenky. USA by si nejprve mělo vyřešit vlastní problémy (mj.rasové), než bude zasahovat do politiky jiných států, a pokud se pro to rozhodne, tak jinak než válečnou cestou. I Estevez coby režisér často abdikuje na plynulý děj, a neváhá do příběhu vsazovat Kennedyho projevy z šedesátých let, které jsou natolik universální, že platí i v dnešní době. To je někdy na úkor tempa, ale dodává to filmu na mnohem větší naléhavosti. Je to také jeden z důvodů, proč na mě Bobby působil spíš jako vysoce nadprůměrný televizní film, než film určený přímo do kin. Bobby se nesnaží být „filmový“, vyprávět divákovi zajímavý příběh, ale přetlumočit mu 40 let staré myšlenky, které jsou stále platné, a v současnosti citelně chybí. (17.02.2007)

Estevez vládne citlivou režií a divákovi předkládá propletenec osudů reflektující dobu a myšlenky RFK. Zdánlivě bezvýznamné prožitky všech postav tvoří výstavbu pro očekávané finále a právě cesta k němu pro mě byla asi tím nejsilnějším prvkem celého snímku. Dokládá to i moment, kdy se RFK postavil na pódium (skvěle kombinované dobové záběry s těmi hranými) a mně se sevřelo úzkostí celé tělo. Výborný film. 8,5/10 (06.02.2017)