Stranger Things

1. série - 100% - Instantní všudypřítomné lásky, které se na mě vyrojí den po odvysílání a snaží se mi namluvit, že se po pár epizodách objevil všemocný seriál pro všechny, mi poslední roky lezou krkem. Takže když se tenhle kolovrátek ozval i u Stranger Things, řádně jsem nad ním kroutil hlavou. Jenže tenhle seriál je spásný tím, že je opravdu pro všechny. Má napětí, tajemného tvora, čtyřlístek kamarádů v čele s kouzelně hláškujícím Dustinem, dokonalou Eleven, milostný trojúhelník i rodičovskou lásku v podání Winony Ryder. Právě ona to od diváků schytává nejvíc, což sice z vlastního pohledu vzhledem k jejímu fenomenálnímu výkonu nechápu, ale lidi málokdy vítají upřímné a reálné emoce. Osmička epizod je navíc tak akorát, aby se příběh dostal pod kůži, vyřešil se základní řetězec záhad a divák zůstal hladově žadonit po dalších dobrodružstvích. 2. série - 100% - Koho jsem měl rád, toho bezmezně zbožňuju, u koho jsem se rozmýšlel, ten se posunul do první skupiny. Od Lucase k Willovi, od Joyce k Eleven a v čele všeho stále Dustin a k mému překvapení i nový král Steve. Stranger Things potvrdily, že nejsou sezónní záležitostí a přestože většina charakterů jen pokračuje v očekávaném vývoji svých linek a nečeká nás žádný šokující twist, je druhá sezóna přesně tím, po čem jsem se ani neodvažoval toužit. Dokonalým mixem romantiky, napětí, děsu a kompletní škály emocí. Nadšení bratrské dvojice tvůrců i hořlavá chemie všech zúčastněných herců se do výsledku vtiskly měrou vrchovatou. Po druhém zhlédnutí pak definitivně beru druhou sezonu bez legrace jako jednu z nejlepších věcí, co jsem kdy viděl. 3. série - 90% - Po nervovém vypětí na více frontách chtěli bratři Dufferovi očividně přidat na humoru, což mentalitě osmdesátkových pokračování plně odpovídá. Přidali ho ale hodně, takže po emocionální stránce na předchozí (dvouletou pauzou a zapomínáním široké divácké obce logicky nesmírně vysoko vyhnanou) sezónu dosáhnout ani nemohou. Tak jako dokáže na hranu dohnané vztahové bláznění leckoho potěšit onou hormonální bouří či nejrůznějšími naschvály mezi omladinou, pro někoho přesně tohle osvěžení může být tak otravné, že se mu na další mysteriózní jízdu přestane chtít čekat. To samé platí pro Hoppera, který se z věčného kliďase mění v mrkající uzlíček nervů, tedy do polohy nečekané, ale v Harbourově podání dokonale neodolatelné. V napínavých náladách se ale jedná o nejvelkolepější období s mnoha až neuvěřitelně nechutnými momenty (od kterých přesto nelze odtrhnout zrak), s okamžitě ikonickými (znovu)setkáními a s tolika husí kůži navozujícími výjevy, že snad neexistovala epizoda, u které bych alespoň jednou nehledal čelist někde u země. Drobnou rezervu si nechávám z důvodu drobné žánrové rozházenosti (romantika, Rusové, sliz, rodinná traumata), které tentokrát lepí o chlup hůře a prověří ji až nevyhnutelný rewatch. P.S.: Čekání na to, až Millie Bobby Brown konečně dostane nějaké vážně míněné ceny, už začíná být trochu dlouhé. 4. série - 90% - Nepřekvapuje mě, jak rapidně seriál roste měřítkem, počtem postav nebo rozpočtem, zato mě šokuje, jak naladěný na něj pořád celý svět je. Vždyť tohle už není komorní horror, tohle není ani dětské dobrodružství nebo skromná povídka jak z pověstného šuplíku Stephena Kinga. Tohle je sezónní blockbuster, na který se měsíce a roky čeká, aby se o něm mohlo dlouhou dobu mluvit, parafrázovat ho i kritizovat. A stejně svět téměř spokojeně pokyvuje a nábožně čeká na další epizody. A já s ním, protože jakkoli je koncept chvílemi obrácený téměř na hlavu, jádro všeho zůstává stejné. Neodolatelné postavy, přesní herci, vibrující soundtrack, nespočet dojemných chvil i dobová atmosféra, kdy se reálie nehází na diváka jako vábnička, ale aktivně zapojují do děje. Stranger Things jsou jeden z těch vzácných počinů, které dokážou vyvolat pocit, že se jedná o moje vzpomínky, i když vlastní dětství a dospívání nemělo s tím zobrazeným společného vůbec nic. (15.09.2016) (méně) (více)