Dveře do ticha

Filmem nás doprovází klasická italská hudba, která se vesměs opakuje, ale je tam jen zřídka. Vesměs se celý film točí kolem hlavního hrdiny Melvina, kterého ze začátku strašně štve pohřební vůz, který se vždycky objeví před ním, ale postupem času je to právě Melvin, kdo pronásleduje a hledá vůz, který převáží záhadnou rakev a hlavně tajemný náklad. Ve filmu se dočkáme i pár scén, které jsou příjemným zpestřením, jako například scény z márnice, nebo pěkná stopařka, kterou bych ,,svezl‘‘ i já. Škoda jen, že ji vyhodil z auta a ona nasedla do brouka a navždy zmizela ze scény. (04.05.2010)

Známý Lucio Fulci svůj poslední film naprosto odprostil od všech nechuťáren a zaměřil se spíše na atmosféru. Celý film sledujeme hl. hrdinu, který potkává zvláštní lidi, kteří ho znají avšak on je ne a většinu času stráví v autě jezdícím z bodu A do bodu B a sledováním pohřebního vozu. Moc se toho ve filmu neděje a konec je pro vnímavého diváka prozrazen až moc brzy ale koukat se na to dá a ten oslavovaný "herecký koncert" Johna Savage není špatný. (13.03.2009)

Nadarmo je auto, umožňujúce pánovi Melvinovi neustálym presunom zdôrazňovať aktivitu životného behu, keď všade je to tak... rovnaké. Blokované. Nie, to nie je sen, to je zhmotnená realita snového nepokoja. Ulice zaváňajú opustenosťou, akoby mali každú chvíľu splynúť s bažinami navôkol. Všade mosty. Prechody, za ktorými je prekvapenie v podobe tej istej krajiny. Ilúzia uvoľnenia zo zovretia prašivých náznakov pomocou životodarnej sily párenia sa tiež nekoná - sexuchtivá černoška dá len prísľub budúcich objatí a pokus s prostitútkou končí zlyhaním. Pri jednej z recenzií filmu Smrť v Benátkach od Luchina Viscontiho som čítal o posloch smrti, naznačujúcich hrdinovi záver. Tento film bol preplnený poslami prechodu (či už postáv alebo vecí) do prasknutia a písať o nich by sa rovnalo detailnému prerozprávaniu deja. Fulci svojou labuťou piesňou "hravo" ukázal, prečo väčšina jeho tvorby bola zároveň niečím viac než súborom krvavých fliaskaníc. (04.09.2009)

V rámci filmografie Lucia Fulciho, sprzenej zopár shitovými horormi, ktorého ho paradoxne najviac „preslávili“ (a uvrhli do tieňa béčkového brakmejkra), sú Dvere do ticha nadpriemernou ukážkou jeho talentu vo vytváraní atmosféry a práce s kamerou a výpravou. V tomto prípade hlavne exteriérmi. Škoda, že pointa je jasná prakticky od úvodných titulkov a v poslednej tretine sa film začína vliecť. Veľa toho ale kompenzuje obstojný John Savage, z ktorého kamera prakticky nespustí oko. (13.02.2009)

Posledný Fulciho film neobsahuje žiadne splatter momentky, ale je slušne atmosferickým psychom v štýle Spielbergovho DUELu. Dnes je tento film už pasé, pretože existujú oveľa lepšie variácie na túto tému, viď. mysterióznejší DEAD END alebo akčnejší JOYRIDE. Vzhľadom na obal CD som očakával nejaké fyzické psycho ale kde nič tu nič, celí film sa odohráva za volantom auta, ale aj tak z toho Lučo dokázal vytrieskať pomerne pozerateľný film. (12.07.2009)