Cesta zpátky

Pre mňa osobne príjemné prekvapenie. Čakal som, keď film bol vyrobený v 50tych rokoch, že bude plný strany a budovania , no opak bol pravdou. Mládež sa nudila, tak chceli mať pohyb!! Zaujímavý scenár, dobré herecké výkony, ale čo mňa zaujalo bola kamera. Takýto film by stratil svoje čaro , keby bol farebný... Vo filme ma zaujala aj herecká dvojica E.Cupák a J.Vinklář. Svoje postavy zahrali presvedčivo a ich posledná scéna v prístave bola dobrá, mala napätie , a vygradovala film. Je jasné, že to ináč nemohlo skončiť, ale to neriešim. Na 58 rok je to zaujímavý film, dávam mu 75%. (04.04.2013)

Asi jsem měla příliš velká očekávání. A v prvních chvílích ve mně díky vláčné hudbě, městské poetice a absenci kladných hrdinů ještě vzrostla. Hudba mě začala otravovat velmi brzy, speciálně ten zpívaný leitmotiv, městská poetika až později, s jednáním postav jsem se prala docela statečně, ale taky to nešlo. Slibný potenciál zápletky i charakterů byl využit minimálně, scénář je zkratkovitý a povrchní. Jako by se tvůrci chtěli od tématu a prostředí záměrně distancovat. Tenhle odstup se úspěšně přenesl i na mě, a když pak Františka alias Freddyho topili, tak jsem se musela smát. (16.02.2013)

Lehce melodramatické a docela pěkné... 1) 30letý Pavel Kohout napsal docela zdařilý scénář bez extrémních prorežimových excesů. Hlavním padouchem je syn bývalého vykořisťovatele, co byste také čekali? 2) 28letý pěkný Josef Vinklář vrhal zasmušilé pohledy a 26letý Eduard Cupák se předvedl i v trenýrkách. 3) 58letý Václav Krška dal průchod svým tradičním sklonům k lyrické stylizaci, což předvedl na velmi působivých scénách z nočního života na pražském Václavském náměstí roku 1958. V pasážích obklopujících kino Blaník jsem také bloumal a do bufetu Koruna vedle nočního klubu Alhambra chodil. Ba co víc - karnevalové veselí u fontány s jazzovým hudebním doprovodem bych klidně přiřadil k souběžně vznikajícím prvním filmům francouzské nové vlny. 4) Závěrem kousek nezapomenutelného rozhovoru. Děvče vyzývá svého partnera, aby se šel udat na policii: Mám to ohlásit já nebo se ohlásíš sám? - Sám. - Dej mi čestné slovo. Já se tam zítra zeptám. No nekupte to... (07.02.2013)

Cesta zpátky je plná herců slavných jmen, tehdy většinou mladých s rašícími vousy na bradách. Dokonce je tam jeden pár, který se posléze vzal a to paní Díťětová s panem Vinklářem. Jako kriminálka film naprosto nefunguje, spíše je to cosi na způsob Dostojevského Zločinu a trestu. Toho nejhodnějšího ze třech mladých kriminálníků nejvíce sžírají výčitky a posléze i skutečnost, že dívka jež mu poskytla azyl si o něm může myslet, že je špatný člověk. Mne na filmu zaujala noční honička na motorkách, kdy na těch namoklých kočičičích hlavách to muselo být docela nebezpečné natáčení  v té rychlosti, A ještě více mne zaujal ten dnes už zaniklý pobřežní svět paroplavby. Skladů, kolejových vleček, jeřábů, kotvících dýmajících šífů připravených vyrazit do Hamburku i odstavených starých parníků na kotvách sloužících jako nouzové ubytovny. Ten ve kterém spal Cupák si umím představit dnes jako naprosto parádní bydlení s krásnými odlesky vodní hladiny na stěnách pronikající do kajuty kulatými lodními okénky... Obsah opět nezklamal a nevykecal akorát to, jaké cigarety hoši kouřili a velikost jejich bot. Dávám za dvě ukradené stovky. * * (06.08.2021)

Krška si zvykal objevovat člověka především v jeho emocích a reakcích; možná proto mu nejvíc vyhovovaly příběhy charakterizující skutečnost básnickou obrazností. Dramata rozhodování a váhání – nikoliv odhodlaného činu – ovšem nepřestávala Václava Kršku znepokojovat a vzrušovat. V Cestě zpátky, pod níž je podepsán coby scénárista Pavel Kohout, dochází k určitému předělu v Krškově tvorbě, když režisér do popředí staví psychologizující polemiku s dobou a společenským ovzduším. A přestože Krška bezesporu vnímal určitou vágnost scénáře, který je i přes nepopiratelnou snahu ukázat co nejvíc z tehdy nepříliš frekventovaných témat jednostranný a tezovitý, imponovala mu nabízená úvaha nad nepoddajností tehdejších mladých lidí, jejichž bezstarostný pohled na život může vést až ke zločinu. Krška, který ve svých filmech oslavoval mládí a kterého pokaždé zraňovaly jakékoliv příznaky skepse, ovšem vlivem nevyváženého a nepropracovaného scénáře podlehl vizuálnímu zvýraznění. S napětím sledujeme Cardovu zběsilou jízdu na motorce, která je stříhána s hollywoodskou razancí a okázalostí. Věrohodně působí atmosféra nočních ulic a uliček, včetně Václavského náměstí, pasáží, výkladů a neonových reklam. Tuzarova kamera si libuje v dráždivých scenériích ztemnělého přístaviště, kam je situován příběh Freddyho a celnice Tonky. Vyvrcholením této vnějškové fixace jsou i hudební (Macourek) a herecké (Cupák, Vinklář, Slavík, Dítětová, Šmída, Höger...) projevy, které svou kritickou vymezeností upozorňují na nežádoucí jevy soudobých společenských dramat. Přestože tato nová psychologická linie v Krškově další tvorbě posléze nepokračuje, nelze opomenout, že společně s Krejčíkovým Probuzením (1959) se jedná o jeden z prvních filmů, který varoval před lhostejností, netečností a snadným pokušením. (27.03.2019)