Řím, otevřené město

Obdivujem taliansky neorealizmus,lebo tieto snímky sršia veľkou autenticitou,kde sa do popredia tlačí dôraz na prostredie,v ktorom vystupujú herci i neherci,tu je najväčšia hviezda ANNA MAGNANI(alebo sa ňou stala až po tomto skvoste). Je rok 1945 a režisér a scenárista Roberto Rossellini za spoluúčasti Federica Felliniho vyrozprávali príbeh tesne po vojne ako terorizovali niekoľkých ľudí,kňaza,komunistu,...,od ktorých chcelo gestapo vypáčiť informácie,kde sa skrýva protifašistická bunka,ale títo ľudia sú extrémne hrdí,tvrdohlaví,tak namiesto vykecania,volia smrť,mučenie,tyraniu... Dominuje tu polodokumentárny štýl,kde kamera je súčasťou reálnych kontúr,ako to prebiehalo v skutočnosti,je to tak zrejme preto,lebo sa nakrúca na autentických miestach,predstavil som si to tak,že kamera je nepozorovaná davom,ktorý o ničom nemá ani zdanie,a tak sa dostáva takej dusnej atmosfére,že vzniká jeden z najdôležitejších filmov z neorealizmu,alebo jeden z najpodstatnejších snímkov v dejinách kinematografie! (30.01.2015)

Já těm Italům nikdy nepřijdu na chuť. A nepomůže ani nálepka filmové klasiky. Dvě hvězdy za ukecanou a zmatenou první polovinu a podprůměrné technické provedení (ledabylý střih a kamera, hodně špatný filmový materiál, za což patrně můžou i tehdejší podmínky). Pět hvězd za druhou polovinu, kdy všechny postavy a konflikty nádherně vykvetou. (22.12.2011)

Nepřikrášlený, dodnes odvážně otevřený vhled do Němci okupovaného Říma. Film sleduje počínání několika hrdých příslušníků pracující třídy a zaměřuje se více na jejich vztahy než na boje v ulicích. Největší síla filmu pramení z doby a podmínek, ve kterých vznikl. Díky nim jej lze vnímat téměř jako dokumentární zachycení tehdejší reality, ačkoliv se příběh samotný na skutečnosti nezakládá a ačkoli je forma vyprávění vcelku klasická. Rossellinimu se za přispění Felliniho scénáře a vhodně vybraných herců (neplatí tedy, že by všichni neorealisté obsazovali neherce) daří skloubit pocit frustrace z nacistického obklíčení s melodramatickým schématem (manipulativní používání hudby, černobílé rozdělení postav na zkažené nacisty a dobré Italy) a občasnými komediálními vydechnutími. Není to nejlepší ani nejdůležitější neorealistický film, ale pořád je v něm dost velký kus neředěné pravdy, aby dokázalo emocionálně zasáhnout. 80% (02.10.2006)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)

Zajímavý film (i když dost smutný). Téma druhé světové války mě rozhodně zajímá a tento film ho zobrazuje dost realisticky. Ať už zde hráli jak herci tak amatéři, nebo ne, jejich výkony jsou autentičné a uvěřitelné. Jedinou výtku bych měl k tomu "otci" malého kluka, jehož příběh byl jaksi nedořešen (poslední pohled nato, jak odváží jeho přátele, ukrytí za rohem a pak nic). Ale jinak se mi film líbil a závěrečná scéna na ty malé kluky byla moc hezkou tečkou. Z mého pohledu jsou to 4*. (17.07.2008)