Řím, otevřené město

Nikdy som nebol v Ríme, takže neviem, ako rýchlo si vás získa. Pri Prázdninách v Ríme si ma získal okamžite, ale to bolo spôsobené aj tým, že sa v ňom nachádzala Audrey Hepburn. V Rosselliniho filme si ma získaval postupne, to je zase dané prítomnosťou nacistov v kontraste s miestnym obyateľstvom. O to viac však budete držať palce okupovaným a bezmocným Talianom a o to viac budete trpieť pri pohľade na ich utrpenie. Na neorealizmus dosť naratívne, pripomínalo mi to francúzske poeticko- realistické Brány noci. Je to asi dané aj autorom scenára. Pri jeho sledovaní však treba brať do úvahy aj rok vzniku, tu o nejakom, aspoň minimálnom historickom odstupe nemôže byť ani reči, tu sa kuje železo ešte za horúca. (13.10.2014)

Tento film si zaslúži absolutórium už len za to, kedy bol natočený. Od plného počtu ho delí len ten typický taliansky afektovaný výkon, ale myšlienkami a exteriérom je to v podstate živý dokument. Všetko sa totiž odohráva na miestach, kde sa toto všetko odohrávalo len nedávno – nemecká okupácia skončila len pred pár mesiacmi, Mussoliniho telo na kandelábri ešte ani nevychladlo... Scéna so smrťou utekajúcej Magnani ostáva jednou z najznámejších v dejinách filmu. (11.01.2021)

Lačníc po filmovém vzdělání, jsem vzal s povděkem cyklus věnovaný italskému neorealismu a jeho představiteli z největších- Roberto Rossellinimu. Ve své naivitě jsem dlouho doufal ve skutečnost, kdy by rok vzniku mohl být nejsilnější devizou filmu, nikoliv aspektem, jenž v konečném resumé výrazně sráží celkové hodnocení. Viděl jsem tu horší variantu. Bohužel. Na to, do jaké míry je snímek všeobecně považován za „klíčový film“ již zmiňovaného období, se bojím, že divácká obec, jež si skrz dílo upřímně potřese s Rossellinim rukou, bude nevelká. Ale už jen za tu odvážnou dobu vzniku bych byl rád, kdybych se zmýlil. Ty tři hvězdičky nedokumentují moje rozčarování adekvátně, spíš vhodně ilustrují smířlivou akceptaci jedné další klasiky. (19.05.2006)

Roberto Rossellini začal točit svůj nový film ještě během osvobozování Říma. Rozhodl se přenést na plátno tíživou válečnou atmosféru co nejdřívě, dokud ji měl nejen ve své paměti, ale v době, kdy ji zažíval on sám i ostatní členové natáčecího týmu - někteří se dokonce aktivně účastnili odbojového hnutí. A tím se rodí jeden z nejvýraznějších znaků italského neorealismu - realistický až reportážní způsob natáčení. Tomu dopomáhá mnoho faktorů: obsazení neherců, autentické dokumentární záběry, příběhy obyčejných lidí. Řím, otevřené město je pro mě po Umbertu D zatím největším dílem neorealismu. První dvě třetiny filmu jsou plné pomalých netrpělivých příprav a tichého skrývání. Nechybí ale i několik úsměvých situací a rostoucí naděje. Poslední část je dynamická, drásavá, fatální. Válka není milostivá v žádné situaci. Snad jen závěrečný záběr přináší naději... (19.05.2006)

Čekal jsem asi něco jiného, asi skutečně něco přelomového. Ale dočkal jsem jen filmu, u kterého stále nemohu pochopit, proč je tak uznáváný. Je v něm hodně silných a naléhavých scén, ale ten film mě ničím nevzal, nic mi neřekl, nic mi nenabídl, jen jakýsi obrázek několika lidí, kteří bojovali za osvobození Říma. Asi nejsem vyvolen, abych toto dílo pochopil. (19.05.2006)