Kill Bill

Vdaka Kill Billu som spoznal Sonnyho Chibu (The Street Fighter) a naviedol ma k mnohym uzasnym kung-fu a samurajskym klasikam, ku ktorym by som sa inak zrejme nikdy nedostal. Teraz, ked som si po dlhej dobe KB pozrel znova, a mal som uz napozerane vacsinu filmov, ktorymi bol KB inspirovany, vazim si ho este viac. Naviac, aj sam o sebe je to velmi zabavny snimok s mnoha naozaj neopakovatelnymi scenami, a hudbou, ktora cely zazitok posuva este uplne niekam inam. Proste moderna klasika. (10/10) (02.05.2008)

Naprosto formálna záležitosť, avšak taká "žranica pre oči" , že s hodnotením proste nemôžem inak. Čo stojí určite za zmienku (okrem geniálneho prejavu Lucy Liu v yakuzáckom koncile) je to ako neuveriteľne je QT schopný zmixovať hudbu a obraz - hudba western + obraz anime, hudba veselý rock and roll obraz Umin break dance s katanou (tak pri tej scéne som skoro zomrel od smiechu), hudba praveké disco od Santa Esmeralda + príprava na záverečnú sekanicu. Myslíte, že to nejde dohromady ? Tak si to pozrite a pochopíte čo to znamená vybrať geniálny soundtrack (spolu s Plážou a Pulp Fiction môj najobľúbenejší). Dvojka je jednoznačne lepšia ale z úplne iných dôvodov. P.S. Najkrajšia nebola ani Uma ani Lucy, ale Julie Dreyfus.... aj bez tej ľavačky. (13.06.2004)

Quentin Tarantino to opět dokázal! A opět úplně jinak než jak by se dalo čekat:) Film osciluje od scén naprosto kýčovitých (původně Buckův pickup), nevěrohodných (vítejte u Vernity Green) až trapných (viz číšník u Hattori Hanza, který má asi být nějakou uvrácenou poctou Yojimbovi atpd., ale je to dost běs) k naprosté poetice jak vizuální tak zvukové. Spojuje nespojitelné a výsledkem je jedinečný zážitek se skvělou atmosférou. Pokud jsem dříve s tímto titulováním váhal, teď už neváhám říct, že Tarantino je génius. Dokáže spojit manga comics s hudbou ze spaghetti westernu takovým způsobem, že se to (alespoň mně) zdá jako ta nejpřirozenější věc na světě, dokáže jednu z nejprofláknutějších sladkých melodií zakomponovat do scény jako vystřižené z béčkového akčňáku tak, že získá jednu z nejemotivnějších scén celého filmu a vše korunuje naprosto nezapomenutelnou a obzvlášť obrazově dokonalou scénou v zimní zahradě. Kill Bill (alespoň jeho první část) je geniální stejně jako jeho autor, jehož výběr hudby na OST ono album už teď předurčuje k tomu, aby se stalo klasikou. Howgh. 90% (08.12.2003)

Na film jsem šla do kina v době, kdy jsem byla těhotná ... v kině jsem ho nedokázala plně ocenit, protože se mi udělalo nevolno hned po brutální anime scéně někde na začátku ... Všimla jsem si, že jsem zde nenapsala komentář a proto chci vychválit nejen úžasný hudební doprovod, ale i napínavé okamžiky, stejně jako Tarantinovo vynikající režisérské umění. Film je plný násilí, ale i tak mě láká ke znovu zhlédnutí. Uma v něm září, mám ji ráda, její role neohrožené bojovnice, která se vrací pomstít smrt svých nejbližších je výjimečná tím, kolik toho vydrží ... jako kdyby jí sil neubývalo ... (05.07.2013)

Pryč je doba, kdy se točily filmy o životě. Ať žije doba, kdy se točí filmy o jiných filmech. A Tarantino je genius této nové epochy. Ukazuje nám, že citovat a vycházet není totéž, co krást. Po gangsterských Reservoir Dogs a Pulp Fiction nám opět ukázal, že umí. Jeho styl prosvitá skrze právě jmenované filmy i nový Kill Bill aniž by se dalo říci, že se napodobuje. Zatímco předchozí filmy byli založeny především na vtipných dialozích, Kill Bill má westernovou polohu filmu, kde se nekecá. Zatímco ovšem klasický western si svou pomalost a úspornost uchovává, jak v dialogové, tak v soubojové fázi - Kill Bill je jiný. Vychází s klasických honkongských kung – fu, kde když se přestane mluvit, film se teprve rozjede. Souboj je pro kung-fu film tím, čím je hudební číslo pro muzikál. Děj sice dopředu neposunuje - to ovšem nevadí, protože právě kvůli tomuhle jste na ten film přišli. Ta dokonalá choreografie, ty barvy, ta krása pohybu, dokonalý soulad Je to již otřelý postřech, že boj a tanec jsou dvě překvapivě si blízké formy lidské činnosti. Ovšem, to jak již jsem naznačila Tarantinův styl nedělá. Jeho styl spočívá především v inteligentní schopnosti citovat, aniž by měl člověk pocit, že jen opakuje, co bylo řečeno. Řeklo by se, že Tarantino vykradá celé úryvky z jiných filmů a tvoří ve pro žánru zaběhnutých klišé. Jenže Tarantino má tolik pro tvůrce důležitou schopnost ze starého vytvořit nové. Potrpí si na zajímavé hrádky se strukturou vyprávění. Užili jsme si ho již v Pulp fiction, ale Kill Bill zdá se nezaostávat. Neotřele působí i vložení celé animované, či spíše anime – sekvence. Podtrhuje tak, stejně jako ony pro kung -fu žánr charakteristické hudební vložky, ono lehce východní vyznění filmu. Cítíme však, že tu jde jen o hru. Tarantino nenapodobuje, Tarantino si pohrává s lehkostí člověka, který se na kung-fu filmy díval zřejmě pět let v kuse a teď je pro něj proto tento způsob vyjádření ten nejpřirozenější. Nevím, proč o tom pochybovat, že jde opět o další Tarantinův kultovní film. Už se těším na pokračování. (23.01.2004)