Volyň

Není každý den posvícení, i v rámci polské kinematografie lze evidentně nalézt brakové snímky. Naprostá tvůrčí impotence spolu s nezáživnými hereckými výkony a rutinérskou režií se snaží přesvědčit diváka o existenci naprosto černobílého světa, v němž ti úžasní světci jsou Poláci a ti nejlezlejší zloši jsou Ukrajinci. Němci zde připomínají matku Terezu v začátcích jerjí kariéry. Aby divák neusnul nudou, je mu občas předložen záběr, jehož jediným cílem je ukázat, že film je ukrutánsky realistický v zobrazování ukrutností. Bohužel z toho vychází, že film je ukrutánksy blbý. Rozpolcený kapitán, ani flambovaný hoch neměli pro snímek žádný přínos a naturalistické zobrazení jejich skonu bylo zcela zbytečné. Ostatně stejně jako celý tento film. (11.06.2020)

Zpočátku jsem měl dojem, že sleduji naučný dokument o volyňském folklóru, pak se ale ukázalo, že tvůrci šli a dívali se, aby pak natočili film, který převálcoval i mou cynismem nasáklou osobnost. Tentokrát mi opravdu žádný vtípek na mysl nepřišel, dostavila se jen nechuť a nepříjemné pocity. Opravdu mě potěšilo, že snímek nerozdělil strany na dobré a špatné, špatní tady byli všichni, což odpovídalo skutečnosti. Atmosféra byla skvělá (syrová až mrazivá), napětí bylo všudypřítomné a nápor na psychiku obrovský. Jak už jsem napsal, na nikom nezůstala nit suchá, ale pokud mají Ukrajinci banderovce za národní hrdiny, tak ať si radši Putin ten Krym nechá... (31.10.2018)

Nechal jsem se zlákat ohlasy a snad vůbec poprvé zaplul do Polska/ Ukrajiny, pak seděl ani nedutal ač mě za pár hodin čeká ranní vstávání. Od začátku chladný, zlověstný, buranský a vodkou nasáklý tón skvěle naladí na závěrečnou genocidální 1/4 stopáže, kde se strhne bouře hněvu, páchají zvěrstva (poměrně explicitně), dědiny mění v krajinu duchů a existence strádá na smyslu. Lituji, že na podobnou kadenci bych v zápaďácký kinematografii nenarazil a moc rád jsem viděl snímek kvalitně spravený, který tak vtáhne do sebe, ukazuje válku (lidskou povahu) i v účtování mimo fronty a zákopy, navíc hned u našich slovanských sousedů. Působivá podívaná. "Svět je nakažen nestřídmou oddaností k jedné otčině, jednomu národu. A to vše vedlo k nesmírné nenávisti k ostatním národům." (09.04.2017)

No, a pak i u nás máme lidi, co si ve své nekonečné blbosti zakřičí "Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!" a drží minuty ticha za Banderovce. Střídání několika etap na území Volyně od roku 1939. A každá z nich je horší než ta předešlá. Na začátku jsou Ukrajinci naštvaní, že mají Poláci všechno, tak začnou vítat Sověty, pak Němce a nakonec začnou vládnout sami. Je zajímavé, že řadoví sovětští i němečtí vojáci ani nejsou nijak démonizovaní, za prvních je zdrojem zla NKVD, za Němců Einsatzgruppen. Pak ale přijdou na řadu "domácí", tedy sousedé, a i když to po předchozích dvou etapách nevypadá, tehdy teprve začíná to skutečné peklo, násilí, které nemá naprosto žádný smysl, ztvárněné naprosto naturalisticky a snímané tak nějak mimochodem, podobně jako ve zde častokrát vzpomínaném Jdi a dívej se (a připomněl bych i velmi podobný Nanking! Nanking!). Ano, mohl bych také vytýkat jako někteří, že film se občas trochu rozpadá do jednotlivých epizodek, které někdy nejsou jasně uzavřené, ale proč bych to dělal. Co musím pochválit, je, že se film prakticky v jakékoli skupině, která se tam vyskytne, nebojí ukázat alespoň pár lidí se svědomím (např. porovnání dvou naprosto rozdílných kázání dvou pravoslavných kněží, z nichž jeden chce zaplavit zemi krví Poláků, druhý naopak prosí lidi o mír). (23.09.2018)

(ne)Polidštěná (ne)adaptace Snyderových mrazivých Krvavých zemí v podobě ukrajinsko-polsko-německo-rusko-židovského (ne)soužití. Škoda jen rozkouskování do jednotlivých výjevů z pekel à la Jdi a dívej se na úkor soudržnosti. Postupně k tomu divák otupí stejně jako hlavní protagonistka. Zda to byl či nebyl účel a nakolik to je/není k užitku celkovému zážitku, je pak zcela jiná otázka. (08.04.2017)