Ptáci

Mám mlhavé tušení, že žádné z Hitchcockových slavných děl jsem neměl tu možnost vidět opakovaně tolikrát, jako právě jeho "Ptáky". Už jako desetiletému děcku :-) mi přišlo, že příběh z malého městečka jež je terorizováno agresivními výpady ptáků, v sobě skrývá výrazný, dramaticky nosný potenciál. A opravdu. Nevím jestli je to důsledkem Hitchcockového režijního mistroství, nebo to lze především přičíst strachu z očekávání věcí příštích, ale každé - byť i sebemenší - ptačí zaštěbetání v úvodu filmu diváka naplňuje těžko popsatelným neblahým pocitem znepokojení. Ústřední postavou snímku je mladá (u Hitchcocka tradičně velice krásná blondýnka) a nezávislá milovnice papoušků, která přijíždí do městečka oslnit svým přirozeným půvabem zdejšího lamače ženských srdcí, jenž na ni při posledním setkání udělal hluboký dojem. S dostatečnou noblesou ji ztvárňuje, ve své době teprve hereckou kariéru startující, Tippi Hedren. Soupeřkou na poli krásy je jí zde půvabná brunetka, místní učitelka Annie (Suzanne Pleshette), která sice v boji o přízeň šarmantního právníka výrazně ztrácí, ale na body za atraktivitu u mě jasně vyhrává. :-) O hereckých výkonech se není třeba příliš rozepisovat - u všech zůčastněných postav jsou spíše průměrné a tvoří pochopitelně hlavně potřebnou vatu mezi očekávanými útoky opeřených "predátorů". Nejsilnější, a co do budování hutné atmosféry nejpovedenější, je scéna pomalého postupného srocování hejna vran na dětském hřišti před školou, a poté samozřejmě závěrečná finální pasáž filmu, v níž se skupina hlavních představitelů, v opevněném domě, snaží odolat zdrcujícímu útoku obrovského hejna okřídlenců. Za pomoci sugestivní kamery a chytrým využitím zvukové stopy, jež silně evokuje všeobjímající přítomnost neustále dorážejících ptáků, jsou zde výtečně vykresleny pocity hrstky vystrašených lidí uzavřených ve stísněném, klaustrofobickém prostředí - "kleci". Napsat tady, že jsem se u "Ptáků" bál, by nebylo pravdivé. Nicméně musím přiznat, že jedna věc mě skutečně víc než děsila - pohled do rozevřených očí napadených obětí jež se zoufale snaží bránit před nelítostnými údery ostrých zobáků. V těch chvílích jsem měl takřka nezvladatelné nutkání na ně volat - pozor ... dejte pozor ... hlavně pozor na oči !! (06.11.2004)

Hitchcockova klasika rozhoodně nepatří mezi nestárnoucí, spíše naopak. Shlédnutí od shlédnutí je vidět, jak chátrá a schází a zbývá z ní několik opravdu mistrovských scén a spousta konverzačního a jaksi do prázdna vyznívajícího preludování. Dvě věci ale Ptáky stále drží nad vodami zapomění – režisérův jedinečný talent pro napětí, kompozici a citlivé "nazírání" a fakt, že Ptáci byly první a v pozdějším přívalu zvířecích vrahů dost možná jeden z nejlepších horrorů. Narozdíl od skutečných hitchcockovských vrcholů však viditelně ztrácí dech a nabývá přibývajícími léty na křečovitosti a nudě. Mistr má prostě světlejší místa, která neblednou. (19.12.2004)

Pútavá štúdia charakterov, prekrásna kompozícia farebného obrazu, majstrovsky budovaná atmosféra, hypnoticky podmanivá plynulosť deja. Na prvý pohľad „iba“ nádherne vyzerajúci komerčný supernatural horor, na druhý pohľad umelecké dielo s dráždivým existenciálnym podtextom. Odstupom času filmový drahokam. (23.11.2004)

"Už viem, prečo v tomto meste nechodí pošta." Diabolský film. Hitchcock sa s postavami (ani s nami) nemazná. Chudák Veronica Cartwright, najskôr toto a potom votrelec. Snímke spočiatku dominuje pomalá, ale o to napínavejšia atmosféra. Tušíme, vieme, že sa na nás a na postavy chystá čosi príšerné a strašné a vidíme občasné zlovestné náznaky, vinou čoho je atmosféra napnutá na prasknutie. A potom sa rozpúta peklo.  Hitch mal podobný prístup v obľube, podobne boli ladené i Psycho a Okno do dvora, ktoré vyzerali ako dialógové roztopašné komédie a zrazu sa preklopili v nervy trhajúcu jazdu. Jasné, s odstupom desaťročí to zostarlo, ale nepoznám film, ktorý by nezostarol. Na mnohých miestach ale možno až príliš na povrch presiaka režisérova záľuba v nekonečne dlhých dialógoch, ktoré sa síce skvele počúvajú a herci si ich zjavne užívajú, tak ale od hororu človek predsa len čaká možno menej kecania a viac hororu. Či? Sranda je, že z dobrej, ale nevýnimočnej poviedky Daphne Du Maurier vo filme ostalo len prímorské mestečko a útoky operencov na ľudí; všetko ostatné je nové. (15.12.2004)

Jednoznačně zklamání a v tomto případě nebudu shovívaví ani k samotnému jménu Hitchcock. Po Psychu, Vertigu a Severozápadní lince, jde z mého pohledu jednoznačně o slabší film. Kdo se trochu vyzná ve filmech od tohoto velikého režiséra, musí mu to být hned jasné. Označení horor bych tu zrovna nepoužil, spíš bych tento film definoval přívlastkem drama a thriller. Tísnivá scénérie ve filmu však byla dobrá, ale těch překvapujících a šokujících momentů tu zas až tak moc nebylo. Samotný divák je tu však stylově držen stále v jakémsi napětí, co přijde, film divákovi podává jen náznakové a předběžné informace, jeho pozornost od podstatného momentu je zde odkloněna. Vyzdvihl bych skvělou kameru se všemi těmi dobrými vizuálními efekty, krásnou kolorovanou barvu a samozřejmě tu skličující atmosféru s neotřelou a později často kopírovanou akustikou charakterizovanou zvláštními zvuky (opět skvělý Bernard Herrmann), elektronickými šumy, syntetizéry a křikem ptačích hejn. Film je prakticky bez normální hudby. Nejlepší a nejsilnější scéna? Tak asi ta závěrečná, kde je celá rodina uvězněna ve vlastním domě a obklopena pouze masivním zvukem těchto zvířecích zabijáků. Ale, co je zas fakt, tento snímek byl vlastně takový praotec všech pozdějších zvířecích hororů se všemi těmi mravenci, kobylkami, nebo pavouky. (05.01.2008)