Klient

Farhadi ziskem prvního Oscara pochopil, v čem spočívá recept na globální úspěch u festivalového typu publika. Ve svém následujícím projektu se pokouší jít vyšlapanou cestou, má ale smůlu. Rozchodem Nadira a Simin nasadil laťku tak vysoko, že už ji může pouze podlézat. Klient připomíná sáček čaje, který jste právě vytáhli ze šálku a je vám ho líto ho vyhodit. Strčíte ho tedy do druhého hrnku s přesvědčením, že svou práci znovu odvede, vodu obarví a dodá čajovou příchuť. Jen ten čaj bude zkrátka o trochu slabší. Nebudu Klienta hanět, své klady bezesporu má, jenže zatímco Rozchod po dramatické stránce fungoval takřka bezchybně a nevystřihl bych z něj ani minutu, u Klienta bych neváhal popadnout nůžky a zbavit se tak 20 minut stopáže. Bez prolnutí s divadelní scénou by se zápletka taky obešla, jakkoliv třeba pro mě byla íránská adaptace typicky americké divadelní látky docela zajímavá. Podobně zajímavé je sledovat, že ani mezinárodně uznávaný oscarový režisér si nedovolí vymanit se z mantinelů daných oficiální ideologií. Íránské ženy podle něj nesnímají šátek ani doma, ba dokonce si jej patrně berou i do sprchy... Snímku nakonec naděluji 4 hvězdičky s tím, že ta čtvrtá je neduživá, zkrátka o fous, zatímco např. u Toniho Erdmanna je jak lamželezo. Toni Erdmann si mimochodem sošku od amerických akademiků zasloužil nesrovnatelně víc, jenže tak to už zkrátka ve filmovém světě chodí. Celkový dojem: 70 %. (25.06.2017)

Farhadi sa vždy pýta. A nie sú tú to veľmi príjemné otázky, ale zaváňajú človečinou. Otázka tohto filmu, je podobne, ako v jeho predchádzajúcich filmoch pomerne jasná. Čo by sme robili my na mieste hlavného hrdinu? Film je trefným posolstvom o vnútornej rozpoltenosti. O neočakávanosti a o túžbe vysporiadať sa z traumou. Presahy to má. Je to aj nepríjemné. Pričom väčšina nepríjemných vecí sa deje mimo kamery. Na konci zostáva pachuť smútku a odcudzenia. Aj medzi postavami ale aj voči divákovi. Odpoveď na otázku sa môže koncom ( ten je inak výborný) meniť. A to je účelom. Hosseini je vo svojej úlohe perfektný. (28.01.2022)

Výborný thriller. Klient Asghara Farhadiho byl prvním filmem íránské kinematografie, který jsem viděl a hned napoprvé jsem měl tu možnost vychutnat si ho v celé své kráse v kině na velkém plátně, kam Klient, přestože se jedná prakticky o komorní snímek, rozhodně patří. Farhadiho film se dá jen velmi těžce zařadit do určité žánrové skupiny. Na jednu stranu jeho děj, pomalé tempo, postavy (manželský herecký pár) a komorní stylizace zasazená do prostředí Teheránu, by mohli otevřít cestu označení jako "sociální drama." Farhadi však pracuje s mnohem vrstevnatější a podstatně rafinovanější zápletkou, přičemž na půdě prakticky jednoho bytu jedné manželské dvojice staví vedle sebe psychologický film (manželská krize), detektivku i mrazivý thriller. S proměnlivou atmosférou zachází režisér skvěle, stejně jako při vedení herců - Shahab Hosseini a Taraneh Alidoosti jsou výteční. Přesto, že se jedná o smyšlený příběh, Klient si zakládá na určité pravdivosti světa, ve kterém se odehrává, a do něhož nechává diváka velmi dobře nahlédnout. Myslím, že označení jako "film ze života" je poměrně trefné. I to může být důvodem toho, proč si Americká filmová akademie tento film vybrala jako vítěze Oscara v kategorie nejlepší zahraniční film. Klient je totiž filmem hovořícím ryze univerzálním jazykem a přesto neodvratně spojeným se zemí svého původu. Navíc v sobě schovává i otázky vztahové (celý příběh je v podstatě výpovědí o náhle narušeném vztahu dvou lidí, kteří se milují). Film, který má co říct, dokáže poutavě vyprávět a ještě mít prostor pro strhující okamžiky, si Oscara zaslouží. O Íránskou kinematografii se určitě budu v budoucnu více zajímat, a co se týče přímo Asghara Farhadiho, musím se někdy podívat i na jeho Rozchod Nadera a Simin. Jeden Oscar za nejlepší zahraniční film. (19.05.2017)

Jak se Farhadimu po většinu času daří vyhýbat divadelnosti a zbytečně nezdůrazňovat paralely s Millerovou Smrtí obchodního cestujícího, v posledním aktu filmu padá řetěz a láme se v uondané bytové drama, tažené k zemi doslovností, statičností, snahou vše doříct a zkratkovitým jednáním dosud rozvážných postav. Vyjma nezvládnutého konce jde o herecký silný, (skoro hororově) napínavý a vícevrstevnatý portrét restriktivní společnosti, ve které se střetává tradice s modernitou, všichni se cítí zranitelně a provinile (ať za to, co udělali, nebo za to, k čemu se neodvážili) a neustále, nejen na jevišti, nosí masky. Přestože film nese některé znaky thrilleru a odvíjí se po vzoru detektivky, odhalení mužovy identity ale není cílem vyprávění a jako takové ani nepřináší žádnou katarzi. Pro Farhadiho je podstatné, jak se po ztrátě dosavadních jistot „vybarví“ jednotliví aktéři. Stejně jako ve svých předchozích filmech přitom nechává na divákovi, aby vynesl ortel. Situaci nám nijak neulehčuje novými odhaleními, zpravidla vedoucími naše sympatie k jiné postavě. Prostředí, na němž jsme závislí, ale kterému zároveň nelze důvěřovat, chytře využívá jako metaforu lidské mysli. Zejména při vynášení soudů nad druhými rádi zůstáváme v zajetí vlastních představ o tom, co se sluší a patří, a nejsme schopni situaci nahlédnout očima toho druhého. 70% (11.01.2017)

Dvě třetiny jsou uondaná bezemoční nuda. Pak Emad najde násilníka a během 20 minut se odehraje vše dobré, co ve filmu bylo. Určitě by mě víc zajímalo to potom, než to před tím, z čehož vyplývá, že nejsem cílová skupina tohoto snímku. Což znamená, že jasně nemám předpoklady stát se akademikem vybírajícím filmy na Oscara. Já bych ho určitě mnohem raději dala Tonimu Erdamnnovi, ale úplně nejraději V písku - Příslibu svobody. (26.01.2019)